Čtvrtek byl naším pátým a zároveň posledním dnem v Moskvě a celé naší dovolené v Rusku. Nic extra naplánovaného jsme neměli, protože nám v osm hodin odlétalo letadlo do Vídně, a vzhledem k potřebné časové rezervě jsme chtěli na letiště odjet včas. Nicméně hned ráno jsme spakovali všechny věci a dohodli jsme se, že já skočím ještě jednou do Kremlu, abych koupil v obchodě se suvenýry jedno Fabergerovo vejce s královským kočárem uvnitř. Vydal jsem se tedy sám do Kremlu i s tím, že koupím lístek, protože to stále vyšlo levněji, než v obchodě se suvenýry někde jinde. Ovšem všechno bylo jinak.

Znáte ten pocit, když něco sháníte, tak že na to obyčejně narážíte několikrát denně, ale když to opravdu potřebujete, že to nemůžete sehnat? Tak přesně jsem řešil já, když jsem potřeboval z bankomatu rubly na nákup suvenýru. Za normálních okolností jsou bankomaty doslova všude. Nicméně já jsem celou cestu až do Kremlu nemohl najít ani jeden! Všude samé luxusní obchody, pasáže, ulice plné lidí, ale bankomat nikde!! Když už se začala blížit panika z toho, že bankomat zkrátka nenajdu, objevil jsem jeden za prosklenými dveřmi jednoho luxusního obchodu. S úlevou tahám za dveře, jenže ty jsou samozřejmě zamknuté a obchod je bez jediného zákazníka. Sakra! Koukám na bankomat, obličejem přitisknutý ke sklu si deformuji nos o bariéru mezi mnou a rubly.

Nedá se nic dělat a pokračuji dál směrem do centra, zanechávajíc mastnou skvrnu na dveřích obchodu pro Moskevskou smetánku. Již téměř zoufalý ale přeci jen po několika desítkách metrech jako zázrakem nacházím další bankomat a rychle vybírám hotovost. Následně ženu k pokladnám do Kremlu a ulevuje se mi, že nevidím žádnou frontu. Jenomže jaké bylo moje překvapení, když všechny pokladny byly zavřené, protože, věřte nevěřte, ve čtvrtek není Kreml veřejnosti přístupný.

Takže jsem šel celou cestu zpátky do hostelu, bez suvenýru, naštvaný a s přebytečnými rubly v kapse. Když jsem dorazil do hostelu, batohy již byly v úschovně a klíče od pokoje odevzdané. Rozhodli jsme se ještě tedy navštívit muzeum gulagu, které je při cestě do centra.

Toto muzeum má Rusům stále připomínat hrůzy komunistických čistek a nelidského zacházení s lidmi. Bylo založeno krátce po revoluci, i jako memento zhruba 30 milionům lidí, kteří zemřeli v gulazích. Samozřejmě, že jsme muzeum nemohli najít, protože Moskevští úředníci s hlavu s logickým číslováním domů v ulicích příliš hlavu nelámou. Takže muzeum je sice v ulici Petrovka 16, ale jako naschvál číslo 16 bylo úplně někde jinde, než 14, 15 a 17. Muzeum jsme nakonec (po půl hodině chození sem a tam) našli a zaplatili si studentský lístek na prohlídku.

Upřímně, čekal jsem víc. Celé muzeum se vešlo do dvou místností a jednoho sálu s výstavou uměleckých obrazů. V jedné místnosti bylo několik málo (asi 20) různých artefaktů, které lidé v gulazích používali (nádobí, oblečení, boty, nějaké dopisy, posudky apod.). Jeden z průvodců muzeum vychvaloval, ale my jsme byli rádi, že jsme neplatili plné vstupné. V druhé místnosti byla mapa gulagů po celém SSSR. Musím uznat, že mapa byla impozantní. Nenašli byste žádné větší prázdné místo a těch táborů bylo až příliš mnoho, nikdy by mne nenapadlo, že jich bude tolik. Největší místnost  ukrývala plátna s obrazy, jak jinak než s pochmurným tématem života v táborech. Tady člověk přeci jen již nějakou úzkost cítí a děkuje, že nemusel být součástí tak hrůzostrašné mašinerie.

Asi po půl hodině jsme z muzea vyrazili přes Alexandrovský park ještě jednou na Starý Arbat s tím, že si tam koupíme onen vysněný dárek – Fabergerovo vejce, byť dráž než v suvenýrech přímo v Kremlu. Když jsme v tom strašném vedru dorazili kolem restaurace Praga na Starý Arbat, začali jsme hledat obchod se suvenýry, kde by měli Fabergerovo vejce s kočárem uvnitř. Jak jsme ale již psal dříve, ceny těchto suvenýrů byly tak přemrštěné, že jsme vejce odmítali koupit. Dokonce jsme u jednoho prodejce “krvavě” usmlouvali cenu ze 5.000 rublů,  jeden obchod ho nám dokonce nabízel za neuvěřitelných 9.000 rublů po slevě!! Jako správný Čech se ale nedám okrást a tak jsme hledali dále. A ejhle. V jednom luxusně vyhlížejícím obchodě měli dané vejce také, ale za cenu 3.000 rublů. Již jsem se ani nesnažil smlouvat, vejce jsme hnedka koupili.

Opojeny obrovských úspěchem z úspory většího finančního obnosu jsme se rozhodli zajít do místní restaurace na tradiční ruské jídlo – bliny. Je to sice takový fast-food, ale alespoň zase vyzkoušíme něco typicky ruského. Po dlouhém čtení menu (v ruštině) a váhání jsem šel objednat, zatímco Stáňa šla najít volný stůl. Pro sebe jsem si objednal bliny s masem a pro Stáňu jsem objednal bliny s houbami. Fronta byla opravdu dlouhá, vůbec neubíhala a to také samozřejmě proto, že zákazníci nezapomněli “řádně” předbíhat. Po asi půlhodinovém čekání na mě konečně došla řada a tak jsem objednal to, co jsem chtěl. Kuchtík přede mnou palačinku upekl,  nacpal do ní náplň a musím říci, že ji efektně složil do takového trojhránku. Blinčik není ani malý, ani velký, cena ale docela “ujde”, na to že je to v centru Moskvy. Jeden blinčik s náplní stojí kolem 110 rublů. Přeberte si sami, jestli je to hodně, nebo málo. Když už mi skoro upadali nohy, z toho stání, vzal jsem celý nášup, i s objednaným pitím, a šel jsem ven na zahrádku hledat Stáňu doufajíc, že najde prázdný stůl. Bohužel, za tu dobu se nikomu nechtělo vstát o odejít, aby nám uvolnil místo.

Přisedl jsme si tedy k osamocenému (zhruba) pětatřicátníkovi, ze kterého se později vyklubal reportér televizního stanice Petěrburg. To už s ním ale Stáňa mluvila, v ruštině. Vyšlo totiž najevo, že čeká na výsledek soudního přelíčení, které se konalo na dohled od zahrádky (vskutku, před dveřmi soudu bylo spousta kamer a reportérů). Když jsem se ho ptal, koho že tam soudí, odpověděl rusky “banditi”. To bylo sice hezké, ale koho jiného než banditu by měli soudit, že? Tak jsem z něho tahal informace dál a zjistil jsem, že soudí kuplíře a obchodníky s bílým masem, tedy s ruskými a ukrajinskými ženami, které nutili provozovat prostituci v západní Evropě. S nimi bych se do křížku nechtěl dát.

Když jsem si chtěl nalít Pepsi z pet-lahve, zjistil jsem, že nemám do čeho. Kelímek mi nikdo nedal. Jdu tedy dovnitř a snažím se zjistit, kde bych mohl jeden sehnat. Nikde žádný a tak se postavím (naivně) do fronty, čekám, čekám, ale po 5 minutách to vzdávám. Když se vrátím ke stolu, novinář se na mě podívá a ptá se “Kde máš ten kelímek?”, “Nemám, je tam moc lidí, dlouhá fronta.”

V tu chvíli se zvedl a ztratil se mezi lidmi v restauraci. Za neuvěřitelných 20 vteřin (!!!) byl zpátky i s kelímkem v ruce. “Jak jste ho sehnal?”, musím se zeptat. Odpověď mě přesvědčila v tom, co už celé tři týdny tuším: “Holt musíš mít sílu a protlačit se” a zvedá ramena na znamení síly. Usměji se, poděkuji a naliji si Pepsi. To je prostě klasika. Chce-li někdo něco v Rusku zařídit, holt musí mít široká ramena a ostré lokty.

Blinčiky byli dobré a během jídla jsme si ještě stihli se žurnalistou popovídat na téma americký radar v Česku, což nebyl zrovna nejlepší nápad. Ruský pohled se zcela liší od toho Českého. Ale dobře, že jsme dojedli a museli jsme jít, protože podle mého, kdybychom tam zůstali ještě déle, možná bychom se ještě poprali Totiž, při turistice, jak dojde na politiku, je zle. Obraz vidění světa cizince je většinou diametrálně odlišný od obrazu domorodce.

S poloplnými žaludky jsme si to namířili zpátky do hostelu. Když jsme dorazili pod Ruské náměstí, naskytla se zajímává podívaná. U plotu, pod zelenými stromy, stáli vedle sebe a velmi horlivě diskutovali Lenin, Stalin a Puškin, později se k nim přidal i nějaký generál, kterého jsem nepoznal. Ale podle Mongoloidního vzhledu předpokládám, že buď jde o špatný vtip, nebo se nejednalo o tak významný post. No vážně, mrkněte se na fotku. A toho samého týpka jsme potkali v Izmajlovské tržnici, jak si to tam trádoval a obhlížel suvenýry

Ovšem abych nebyl arogantní: pokud někdo ví, koho tato osoba v kalhotách s červenými lampasy reprezentuje, napište to prosím do diskuze pod článkem!

Když jsem udělal sérii fotek (musím dodat, že si mě nikdo nevšiml a tak jsem ani nemusel platit žádné poplatky oněm hercům), odešli jsme již definitivně do hostelu, vyzvednout si naši bagáž a odjet zpátky na letiště.

Super přeplněné batohy, které byly paradoxně ještě těžší a plnější, než při příjezdu, jsme stěží dali znovu na záda. Totiž několik kilo kvalitní čokolády, ruského perníku a dvoulitrová flaška kvasu samozřejmě něco váží. Totálně rozhrkaným metrem jsme jeli nějakých 40 minut až do konečné stanice Rečnoj Vakzal, kde jsme chtěli přestoupit na autobus 851 na letiště Šeremeťjovo 2.

A hle!! Hned před východ metra stál stařičký autobus č. 851 (kloubový Ikarus) s odjezdem na letiště, ihned jsme se rozeběhli a zaplať Pán Bůh jsme to stihli. Objednávám u řidiče dva lístky, všimne si mě, něco zamumlá, ale nic se neděje. Jenomže za řidičem je turniket a bez lístku nemůžeme dál. S batohy na zádech začínáme blokovat vstup a najednou se kolem nás začnou šíleně protahovat cestující, kteří zuřivě nadávají, tlačí se na nás a strkají do nás. Já se mezitím snažím zachránit situaci tím, že žádám u řidiče jízdenky. Marně, ten si mne nevšímá. Situace se zhoršuje, v autobuse (před turniketem) vypuká panika a lidé se nemohou dostat dovnitř. Ani lidé venku nemohou ani nastoupit na schůdky. Nervózní řidič chce již odjet, a tak začíná cukat s autobusem, ale venku se tlačí další cestující. Lidé nadávají ještě více a ani já ani Stáňa se nezmůžeme na jediné slovo, nechápeme ten totální chaos. Nervozita a chaos dosahuje maxima, kdy se řidič snaží “odlepit” od zastávky a vyrazit na trasu. Jenomže na nádraží je tolik autobusů, že našemu řidič trvá cca 10 minut, než se z něho vymotá, rychlostí zhruba poloviční, než je lidská chůze. Samozřejmě na nádraží zůstává spousta lidí, kteří se už do autobusu nedostali.

Když se pomalinku rozjíždí, konečně nám prodává dva lístky. Cena mě usadila. 30 rublů + 15 rublů za bagáž/osobu, takže celkem platíme 45 rublů. Jenomže je to pouze o 15 rublů méně než pohodlná a raketově rychlá maršutka soukromého dopravce. Navíc výpadovka z města je celá ucpaná, takže jedeme neuvěřitelně pomalu. Se Stáňou stojíme v autobuse u našich zavazadel, koukáme z okna na dopravní zácpu a s nepředstavitelnou závistí sledujeme maršutky, které si to oproti nám valí světelnou rychlostí všemi směry. Vrchol závisti přichází ve chvíli, když vidím, jak maršutka č. 851 náš doslova předsvištěla směrem na letiště.

Když už se konečně blížíme k letišti, autobus neodbočuje tam, kam by měl a jede stále rovně. To mě velmi znervóznělo a tak se zeptám spolucestujícího, jestli jede na letiště Šereměťjovo 2. Milý stařík nám odpověděl, že jede, ale že to bere oklikou kolem celého letiště přes terminál Šeremeťjovo 1. V tu chvíli jsem znervózněl, protože do odletu zbývalo zhruba 90 minut a při znalosti různých peripetií a restrikcí na letišti to nebylo mnoho. Autobus se vlekl neskutečně pomalu, vyčerpaný motor přestárlého autobusu by již očividně chtěl na odpočinek, bude ale muset sloužit ještě hodně dlouho.

Teprve po nekonečných 60 minutách (!) autobus dorazil k terminálu. Jen co se se skřípotem otevřely dveře, tak jsme doslova vyběhli ven z autobusu do odletové haly. Jen mě napadá, že touto dobou bude ona mnohem rychlejší maršutka 851, kterou jsme viděli z Ikarusu, někde zpátky u metra.

Hned při vstupu do terminálu chtějí bezpečnostní pracovníci zkontrolovat batohy na přítomnost teroristických pomůcek. A tak naše ruksaky i batoh dáváme do skeneru. No, když projede náš malý batoh, bezpečák se zastaví a upřeně se dívá do monitoru. V tom vím, že je něco špatně. Jenomže on si zavolá svého kolegu, aby se podíval také. A sakra, něco je fakt hodně špatně. V tom mi přikáže otevřít batoh a vyndat krabičku. Máme tam jenom jednu – Fabergerovo vejce. Polil mě pot, protože jestli si ti chlápci myslí, že pašujeme nějaké zlaté poklady, skončíme za mřížemi! Pomalu vyndávám červené vajíčko a snažím se vysvětlit, že se jedná o suvenýr. Bezpečák otočí hlavu znovu na monitor, a chce vidět, co je uvnitř. Když vytáhnu královský kočár ve stejných barvách, oči obou chlapů se rozzáří a nad krásným suvenýrem se jenom rozplývají. Pokynuli, že všechno je OK a že můžeme dál. Zaráží mě ale, že suvenýr vidí u nás zcela poprvé!

Protože nám nezbývá čas, jdeme hnedka k odbavení. Musíme s naší bagáží projít ještě jednou rentgenovou kontrolou. Tentokrát se paní s velmi přísným pohledem nelíbila napůl prázdná lahev s jabkovicí, pořád se ptá, co to je. Když ji vysvětluji, že slivovice (zdá se mi to jednodušší než jabkovice), trvá na jejím vybalení. Ovšem já zase trvám na tom, že to vybalovat nebudu, protože pospíchám a je to někde uprostřed, takže rozhodně nebudu celý batoh vybalovat kvůli jedné lahvi. No vida!! Ostré lokty se vyplácejí! Paní mávne rukou a že prý můžeme jít. Takhle se na ně musí, pěkně všechno vykřičet

Teď už jenom projít bezpečnostní kontrolou a můžeme nastoupit na letadlo Airbus A319 připravené k odletu do Vídně. Jenomže odlet měl zpoždění cca 15 minut, do Vídně to pilot ale stihl včas… Zkrátka v Rusku, tam je všechno možné

• Předchozí článek: Moskva, den. 4.: Moskevské metro a nádherný výhled na Moskvu
• Následující (novější) článek: Chystáte se na Transibiřskou magistrálu? Chcete se na něco zeptat?