O Moskevském metru se říká, že je velkolepé. Nejen že je to třetí největší síť Metra na světě, ale mottem komunistického režimu při stavbě bylo “umění pro masy”. Ano, Moskevské metro je považováno za nejkrásnější na světě, neboť spousta stanic je zdobena pravým mramorem, nádhernými a obrovskými lustry. Ale i přes to, že přepraví nejvíce lidí na světě (ročně kolem 3 miliard lidí!), je považováno za nejčistší, což jsou imperativy, které zrovna moc dobře nejdou dohromady. Nenajdete zde posprejované vlakové soupravy, ani stanice. Co by to bylo za návštěvu Moskvy, kdybychom se neudělali exkurzi do jeho podzemí.

Moskevské metro má neuvěřitelných 12 linek, 177 stanic, 292,2 km a 9.915 vlaků. Praha může blednou závistí Rozhodli jsme se, že si projedeme a vyfotíme ty nejzajímavější stanice metra, abychom se přesvědčili, co je na celé legendě pravda. Ráno jsme nastoupili na naší nejbližší stanici Cvetnoj Bulvar, což je jedna z modernější a i nově rekonstruovaných stanic, s cílem nejdříve projet celou okružní (hnědou) trasu. Přestoupili jsme na stanici Arbatskaja a poté pokračovali na první stanici okružní linky, Kijevskaja.

A tady je již možné spatřit velkolepost moskevského metra. Ze stropu visí nádherné lustry osvětlující překrásné malované obrazy jak na klenbě, tak i na bočních zdech nad sloupy. Každý obraz je jiný, ale téma je stejné: rolníci a dělníci při práci, případné ne největší malbě, na boční zdi, je znázorněn spokojený ruský lid, oslavující Bůh ví co. Na zdech samozřejmě nechybí všudypřítomný mramor.Tady se teprve člověk přesvědčí, co je pojem “umění pro masy”. Když přecházíme na přestup na hnědou linii (taktéž stanice Kijevskaja), uchvacuje (ne-moskevské) pasažéry podobný výjev. Tentokrát se můžeme kochat místo malbami nádhernými mozaikami, samozřejmě v komunistickém duchu. Na výjevech dokonce nechybí ani hlavní proletariáři – Lenin, Stalin a další.

Starým a neuvěřitelně hlučným vlakem se dostáváme na následující stanici Krasnopresnenskaja. Tato stanice snad bude nejstarší ze všech, neboť byla stavěna v roce 1905 – 1917, jak je zvěčněno na jednom ze staničních sloupů. Stanice je opět nádherná, podlaha obložená červeným mramorem, boční zdi jsou naopak z  červeného a bílého mramoru a na zdech se vystavují na odiv cestujících hnědé plastiky.

Následující stanice Běloruskaja je o poznání opotřebovanější. Stanice vypadá ušmudlaně, schody jsou mírně ošlapané a na zdech samé fleky. To je rozdíl oproti všem předešlým zastávkám. Moc dlouho se tady nezdržujeme a jedeme na Novoslobodskaja. Tady mám opět co fotit. Nádherné podsvětlené (!) obrazy ze skládaného barevného skla, lemované zlatými rámy. Výjevy tentokrát neobsahují tak silné komunistické náměty, jde spíše o abstraktní obrazy, případně s námětem přírody a rostlin.

Prospekt Míra je provedené v bílém mramoru s bílou mozaikovou klenbou a opět nádhernými lustry. Na větší focení však nemám čas. Je co si stihnu rozdělat stativ a udělat první fotku, už je u mě děžurnaja a zakazuje mi fotit. Škoda, že jsem nedělal blbého turistu, co neumí rusky, poněvadž jsem s ní začal debatovat, proč bych si  to nemohl vyfotit, když jsem si vyfotil i jiné stanice a nikdo nic nenamítal a navíc, nikde nejsou vidět žádné nápisy zakazující focení. Ach bože, “proč” mi nevysvětlila, zkrátka je to zakázáno a tak jsem toho musel nechat. Naštěstí stanice ani moc nestála za focení a tak jsme jeli dál na Komsomolskaja.

Komsomolskaja je jedna z vůbec nejhezčích stanic v Moskvě. Při vystoupení z vlaku jsem se zastavil a koukám na strop, prohnutý v zádech, s hlavou zakloněnou a pusou otevřenou. Skvost, nádhera. Jinak se to popsat nedá. Světle žlutý strop prosvětluje celou stanici, s jasně bílými štukami a překrásnými zlatými mozaikami. Zdi jsou obložené bílým mramorem a celá stanice působí monumentálním dojmem. Komsomolskaja musela nedávno projít rekonstrukcí, protože je všechno čisté, krásně vymalované a blýskající.

Nasedáme do ušmudlaného a přeplněného vlaku a po dlouhých minutách jízdy a mnoha a mnoha ujetých kilometrech vystupujeme na stanici Kurskaja. Tato zastávka není tak velkolepá jako předešlá, ale její výzdoba “do modra” je mi velmi sympatická. Strop je sice čistě bílý bez jakékoliv výzdoby, lustry jsou ale modré (i když skromnější), na sloupech jsou ale pěkné, modro-zlaté plastiky v šípovém tvaru.

Další stanice, jako Paveletskaja, Dobryninskaja či Park Kultůry nestojí za zmínku. Jsou to průměrné stanice, opět obložené mramorem, ale na rozdíl od předchozích stanic působí “těžkým” dojmem. Nejnádhernější stanici si ale necháváme na konec a jedeme přes půlku Moskvy podívat se na muzeum kosmonautiky, hned u stanice VDNCH. Nad celým muzeem se nachází “pommík” kosmonautiky s obrovitánskou “rampou” kde se na nejvyšším bodu nachází raketa, což symbolizuje start vesmírné  lodi z kosmodromu. Ovšem muzeum je zcela nacvakané turisty a vstupné také není nejlevnější, ale mohli jsme si alespoň prohlédnout expozici před turniketem, takže je možno vidět skafandr J. Gagarina, makety starých satelitů apod.

Od muzea Kosmonautiky se vydáváme tramvají na další atrakci Moskvy – svého času nejvyšší stavbu světa, 540 m (!) vysokou televizní věž Ostankino, která v r. 2000 vyhořela, a proto již není přístupné veřejnosti. Bohužel jak se tak blížíme k věži, zjišťujeme, že v podstatě to není takové, jaké jsme očekávali a tak si ji z několika set metrů fotíme a obracíme zpátky, tentokrát pěšky, na stanici VDNCH a zpět k muzeu kosmonautiky. Cestou se zastavujeme v obchodě a kupujeme si vynikající čokoládovou zmrzlinu Magnat za nějakých 30 rublů a pochutnáváme si tak při chůzi v nesnesitelném horku na oříškové polevě. U Muzea kosmonautiky si musíme odpočinout, protože nás pekelně bolí jak nohy, tak i záda, od neustálého stání v metru a ve stanicích, stejně tak jako při chůzi sem a tam po celé Moskvě Jen co pobereme trochu sil, vydáme se zpátky do metra a tentokrát máme namířeno přes celou Moskvu do stanice Vorobevy gory (Vrabčí hory), kde se nachází stejnojménný kopec, “hory”, s údajně nádherným výhledem na celou Moskvu.

Zajímavostí této stanice je, že se nachází přesně uprostřed mostu vysoko nad řekou Moskvou, takže když vyjdeme ze stanice, nacházíme se pod u mostních pilířů, ale máme to namířenou na Vrabčí horu, takže musíme do kopce. Bohužel si nikdo se značením cest neláme hlavu a tak se ptáme místních, kudy tam jít (v parku je změť různých cestiček). Zmateně a víceméně podle vlastního instinktu jdeme “stále za nosem”, do kopce na horu. Naštěstí se za chvíli opravdu ocitáme na ptačí hoře a potěší nás opravdu krásný výhled na celou Moskvu.

Musím ale uznat, že nic moc k vidění zde není. Moskva je postavená na placce a žádný významnější orientační bod, krom několika Stalinových věží, není vidět. Co ale každopádně přitáhne oko každého turisty je nová, supermoderní výstavba věžáků uprostřed Moskvy, ve stylu Hong Kongu nevo New Yorku. V současné době tam stojí, nebo se staví, zhruba osm vysokých prosklených mrakodrapů, stojících pěkně v hloučku a utvářejí tak nový vzhled starobylé Moskvy.

Pokud půjdete ještě dále, směrem k silnici, můžete si zde koupit suvenýry a to s výhledem na Moskvu na straně jedné a na Lomonosovu (Moskevskou státní) univerzitu na straně druhé. A zrovna jsme shlédli focení svatby jednoho mladého, čerstvě oddaného páru. Došlo nám, že právě focení na této vyhlídce patří mezi běžné části Moskevských svateb (tedy pokud se právě bohatší rusové neřeknou své ano v Praze, což je pro každého Rusa známkou luxusu a bohatství).

Odhodlali jsme se jít pěšky na stanici metra Universitet, což je na stejné lince jako Vrabčí hory, jen o stanici dál. No, samozřejmě jsme udělali kardinální chybu, protože jsme si neuvědomili, že stanice jsou v Rusku vzdáleny tak daleko od sebe, jakou jsou v česku zhruba zastávky na železnici. Trvalo nám přes hodinu (!!), než jsme obešli (došlo nám, že celý obrovský areál Univerzity jsme obešli dokola), takže na stanici jsme dorazili úplně ušlapaní, unavení, prostě totálně kaput. A nejlepší na tom bylo to, že jsme zjistili, že hlavní vchod do univerzity je na druhé straně, než jsme se fotili několik dní předtím, vč. nádherného parku a zahrady. Holt, za blbost se platí …

Jen tak tak jsme se dopotáceli do metra a nasedli jsme na vlak směr centrum, takže další zhruba dvě hodiny jsme jeli a jeli, abychom se podívali do stanice Majakovskaja, důkazem umu architektů předválečného období (otevřena v roce 1938) a postavena ve stylu Art Deko. Najdete ji v seznamu nejkrásnějších stanic v Moskvě, musím ale přiznat, že mě se líbila nejvíce. A to hned ze dvou důvodů. Jednak byla tato stanice právě v rekonstrukci (zhruba půlka již byla zrekonstruovaná a  bylo to opravdu znát) a jednak design stanice je nádherně čistý, bez rušivých elementů, nepřeplácaný, avšak velmi elegantní. Stanice vypadá moderně, zároveň ale velmi vkusně.

Červené mramorové sloupy stoupají nahoru, kde červená barva ustupuje béžové omítce nasvícené nikoliv lustry, nýbrž oválnými výklenky ve stropu, po jejichž obvodu svítilo šestnáct elegantních světel. Celá krása tkví v tom, že v každém výklenku bylo možné si prohlédnout nevelkou mozaiku, dokonce i bez proletariátského motivu. Ústředním motivem všech mozajek je letectví, aneb “24 hodin sovětského nebe”.

Zajímavé je také něco z její historie. Je to jedna z nejhlubších stanic – 33 metrů pod zemí a za II. světové války sloužila jako kryt. V roce 1941 se zde dokonce konal sjezd delegátů SSSR, konaný na počest 24. výročí Velké Říjnové revoluce. Byla totiž nejhlubší a také nejprostornější stanicí ze všech.

Ze stanice Majakovskaja jsme se vydali zpátky na Cvetnoj Bulvár, do parku, který se nachází naproti světoznámému cirkusu. Právě v tomto parku je spousta bronzových soch s cirkusovou tématikou a je to cílem mnoha rodin s dětmi, turistů i obyčejných lidí z Moskvy, aby se zde mohli nechat vyfotit nebo jen relaxovat. Stanička samozřejmě neodolala a musel jsem ji vyfotit s bosou nohou zasunutou ve velké bronzové cirkusové noze. Fotka vypadá zajímavě, jen nechtějte vidět, co všechno se nachází uvnitř boty Ale nejvíce spokojená byla, když si mohla vylézt na záda jednoho z klanů v předklonu, kde se fotí hlavně děti.  Nemohli jsme si samozřejmě také ujít příležitost vyfotit se u sochy Nikulina a jeho auta, resp. přímo v autě za bronzovým volantem Nejlepší ale bylo neustále hlídat foťák, který byl na stativu na chodníku, kde neustále procházely davy lidí. Ale naštěstí nikdo aparát neukradl, ale jeden pán si z toho dělal srandu a strašně se smál, když viděl “opuštěný” foťák a hnedka nám dal kázání. Docela se mi ulevilo, když jsme udělali těch několik desítek fotografií a mohli jsme si sbalit fidlátka a jít zpátky do hotelu.

Tam jsme si dali horkou sprchu, něco k snědku, do postele, pustit nějaký film a hlavně, zítra nás čeká poslední den v Moskvě a odlet domů.

• Předchozí článek: Moskva, den 3.: Návštěva Lenina, GUM, hrob neznámého vojína a Starý Arbat
• Následující (novější) článek: Moskva, den. 5.: Muzeum gulagu a rozhovor s Moskevským televizním reportérem