Někdo považuje návštěvu Leninova mauzolea za úsměvnou záležitost nebo snad za úchylku západních turistů. Co naplat, my jsme se nemohli dočkat, až ho uvidíme, i když pravda, nějakou úctu k němu nechováme. Ale položme si ruku na srdce, Vladimír Iljič je jedna z nejvýznamnějších osobností celého dvacátého století. Za komunistů se na Lenina čekalo opravdu mnoho hodin, třeba i celý den. Dneska je situace o poznání lepší, přesto jsme raději k mauzoleu vyrazili již v devět hodin ráno.

Fronta nezačíná u Leninova mauzolea, ale dole na chodníku u pravého rohu Státního historického muzea. Když jsme dorazili asi v 9.20, stálo ve frontě jen něco málo kolem 30 lidí, ale zástup se rychle začal prodlužovat. Za chvíli přišli policisté, kteří frontu usměrnili kovovým zábradlím a po skupinkách začali turisty pouštět k bezpečnostní kontrole u horního rohu Státního historického muzea (tam si také můžete, vlastně musíte uschovat  všechny zavazadla – vč. ruksaků, pouzder na fotoaparát a všechny elektroniky – vč. mobilních telefonů!). Prošli jsme přesně pod Kremelskou zdí, která je lemována hroby různých VIP osobností, kterým komunistický režim dopřál privilegium být pohřben vedle největších rusů – Lenina, Stalina a dalších.

A pak to přijde. Temná, podzemní kobka s temně rudým zdobením. A tam, klidně leží Leninovo nabalzamované tělo (pokud již Rusové jeho tělo nestihli vyměnit za voskovou figurinu – nebyl by poznat žádný rozdíl). Nesmíme nic jiného, než se dívat na Lenina a přitom se nezarazit, vše ostatní je zakázáno (zastavit se, mluvit, ukazovat na něho, dávat ruce do kapes). Dál jsem ruku do kapsy a hnedka mi ji strážný vytahoval z kapsy. Sotva jsem na Stáňu zašeptal, usadil mě velmi rázným “pššššššššššt” další strážný.

Člověk si ho ani nemůže pořádně prohlédnout a už stoupá po schodech ven, k pokračování kremelské zdi a dalších hrobek, vč. hrobu Johna Reeda, významného amerického žurnalisty za bolševické revoluce.

Po Leninovi se vydáme do protější budovy – největšího obchodního domu v Moskvě, GUMu (Glavnyj Univerzalnyj Magazin – Hlavní všeobecný obchod). Jeho třípatrová budova byla postavena v roce 1893 a dnes slouží především jako obchod pro luxusní zboží. Nutno dodat, že zde najdete stejné zboží jako v jakémkoliv jiném luxusním obchodě, jen s vyššími cenami. Nehledejte zde žádné výjimečné obchody nebo zboží. I když jeden obchůdek stojí za to navštívit. Je to takový větší obchod s potravinami, kde jsou všechny artikly nádherně naaranžované a ceny, i když jsou vyšší, jsou akceptovatelné. Snad všechny oddělení jsou okouzlující – čokoláda, čaje, maso, ryby s pravým suši, apod.

Ale jak to bývá ve většině nových vícepatrových obchodech, připravili si na nás architekti (podle zadání manažerů či investorů) past. Totiž nahoru se dostanete velice lehce po eskalátorech, můžete si dokonce vybrat z několika pojízdných schodů směrem nahoru. Ale běda, chce-li někdo dolů. Chodili jsme tam a zpět, snažili jsme se najít eskalátor dolů, ale marně. Zjistili jsme, že je několik málo možností jak se dostat dolů – buď skočit na strom v dolním podlaží a z něho dolů, nebo skočit do fontány, což by možná bylo příjemnější, nebo si vzít vlastní padák. Ovšem ani jedna z možností se nám nelíbila. Ve třetím patře jsme narazili na ochranku, tak jsem toho chlapíka zastavil a ptám se, kudy dolů. Začal se otáčet, aby našel eskalátor směrem dolů, což mě dost překvapilo a až mě zamrazilo v zádech, jak asi končí šichtu? Proboha vždyť tady pracuje každý den! Pak se mu ale rozsvítilo. Vždyť tady máme výtahy! Ukázal na výtah a my jsme se s ním svezli dolů. Proč sakra dělají takovéhle pasti? Divím, že jsem dole v přízemi neviděl žádné mrtvoly zoufalých jedinců, kteří se snažili dostat ven z obchodu.

Ulevilo se nám, když jsme se dostali ven, a tak jsme si slíbili, že půjdeme do Alexandrovského parku a najíme se. To nám dodalo novou sílu pro naši druhou hlavní destinaci dne – Starý Arbat, což je ta úplně nejstarší ulice v celé Moskvě. V současné době je to nejoblíbenější pěší zóna v Moskvě plná obchodů se suvenýry, drahými šperky a samozřejmě restaurací. Několik metrů před ulicí Starý Arbat se nachází nejvyhlášenější restaurace v celé jedenáctimilionové Moskvě – restaurace Praga. Ano, podle našeho hlavní města. Jen mi přijde ubohé dávat nad vchod animovaný led-billboard.

Pokud chcete koupit suvenýr a vypláznout za to předražený peníz, určitě si kupte suvenýr na Starém Arbatu. Prodejci nabízejí na ulici lístečky s 20 % slevou a lákají do svých obchodů. I zde ale můžete cenu dále usmlouvat, smlouvání je tu naprosto běžné. Tady si mi podařilo cenu suvenýru (fabržerova vejce s královským kočárem) usmlouvat ze 7.500 rublů na 5.000 rublů, se skřípotem zubů prodavače, ale udělal jsem dobře, když jsem ho nekoupil. Totiž ceny jsou zde opravdu přemrštěné. To samé vejce mi v jednom obchodu na té samé ulici nabízeli za neuvěřitelných 9.000 rublů PO SLEVĚ!! Před slevou bratru 12.000 rublů. Co z toho, že v úplně luxusně vyhlížejícím obchodu na druhé straně ulice měli to samé vajíčko za pouhých: 3.000 rublů!! Paní prodavačka mě předtím, než mě pochválila za naši pěknou ruštinu, pověděla, že se turisté vracejí právě do jejich obchodu co zjistí, že mají bezkonkurenčně nejlevnější zboží (tedy ceny normální). Tip na tento obchod dám v dalším článku, který se bude zabývat pouze tipy na cestu do Ruska.

Na konci ulice Starého Arbatu kupodivu nachází supermarket s normálními cenami! To byl druhý úlovek dne.

Od Starého Arbatu jsme vyrazili pěšky směrem k jedné ze Stalinových věží – budově ministerstva zahraničí. Je to opět impozantní budova u rušného Smoljenského  bulváru, dokonce nám ani nikdo nezakazoval si budovu fotit a natáčet. Poté jsme šli přes Borodinskij most směrem ke Kijevskému nádraží. Již z mostu je vidět nová, supermoderní výstavba v Moskvě. Obrovské skleněné mrakodrapy v americkém stylu jsou stavěny pro potřeby velkých ruských korporací.

U Kyjevského nádraží se nachází snad největší Moskevská květinová tržnice. Seženete stovky druhů květin a kytic vázaných od několika kusů až po obrovitánské kytice. Co jsem si mohl všimnout, tak Rusové opravdu ve stylu starých dob neustále svým ženám, přítelkyním a kamarádkám kupují kytice a utrácejí za to hodně peněz. Ovšem snaha o vyfocení kytek na stáncích se nepotkalo s pochopením. Prodavači na mě začali doslova řvát, že co si to fotím, že to nemůžu a hned po mě chtěli 200 rublů. Srandisti. Dělal jsem, že je neslyším. Ale docela nás nakrkli a protože už bylo docela pozdě odpoledne, tak jsme se vrátili do hostelu, neboť jsme měli ještě jeden úkol.

Po rychlé večeři a krátkém odpočinku v malém pokojíku v našem hostelu jsme se vydali, zhruba v 18. hodin, znovu na Rudé náměstí udělat fotky za krásného svitu podvečerního Slunce a pak jsme to vzali přes řeku Moskvu k Vodootvodnyjemu kanalu, který teče podél Moskvy a na  jehož druhém konci se nachází obrovitánská  socha Petra Velikého. Tato socha (resp. kde stojí Petr Veliký u kormidla ještě větší plachetnice na podstavci stojícího uprostřed řeky Moskvy) z roku 1992 je považována za jeden z nejohyzdělejších cílů v Moskvě a jedná se v podstatě o obrovský kýč. Dílo bylo původně určené pro USA jako pocta objevení Ameriky Kolumbem, ta byla ale odmítnuta a později se objevila v Moskvě jako pocta Petru Velikému Velikost je úctyhodná – jako devatenácti patrová budova (106 metrů!). To už se ale začalo stmívat a na Vodootovrnyjském kanálu začaly být fontány osvětlovány různými barvami, což přispělo k nádherné atmosféře jakoby v západním letovisku někde ve Francii.

Někteří místní típci se rozhodli, že si přivydělají peníze tím, že budou skákat z Lužkovova mostu dolů do kanálu (ve kterém je však voda zhruba po prsa) a to tak, že řvou na kolemjdoucí, aby zaplatili za podívanou. Vždycky když se objevil někdo, kdo zaplatil (my to teda rozhodně nebyli), tak skočil do vody, a vskutku, chlapík se pak v kanále postavil a na břeh došel …

To jsme už ale šlapali zpátky přes Moskvoreckij most na nádherně osvětlené Rudé náměstí. Nejlépe osvětlený byl GUM, který vypadal přesně jako v Disneylandu – byla vidět pouze jakási “kostra” ze světelných řetězů, což bylo naprosto úchvatné. O osvětlení Chrámu Vasila Blaženého netřeba mluvit, to je prostě fantastické. Mezi trojici nej-osvětlených budov počítám jednoznačně budovu Státního historického muzea, protože osvětlení oken a jejich klenby skombinované s červenou fasádu nemá opravdu chybu. Mohu říci, že nejlepší čas pro návštěvu Rudého náměstí je opravdu až v noci. I o půlnoci je náměstí živé, plné lidí. Pokud chcete mít ale opravdu pěkné fotky, musíte si samozřejmě s sebou vzít stativ a hodně trpělivosti (ruské turisty obyčejně vůbec nic nezajímá a tak se klidně postaví před váš stativ, aby si poklábosili, a to, že fotíte, jim je úplně jedno).

• Předchozí článek: Moskva, den 2.: Kreml a chrám Vasila Blaženého
• Následující (novější) článek: Moskva, den. 4.: Moskevské metro a nádherný výhled na Moskvu