Ve středu 5. srpna odjíždíme vlakem č. 009 Bajkal z Irkutska do Moskvy. Vagony jsou jiné, než vlaky 002 Rossija. Sice máme tu smůlu, že jedeme v tom nejstarším vagonu ve vlaku (byl sice vyroben v roce 2006, ale tehdy ještě do kupé nemontovali elektrické zásuvky), ale při odjezdu nemáme žádné spolucestující, takže celé kupé máme pro sebe. Super! Doufáme, že to vydrží dlouho, i když na druhou stranu si nebudeme moct s nikým pokecat. Rozvalujeme se na fialovém polstrování našich lůžek a dáváme naše batohy na zem do prostoru pod každou sedačkou.

Když se tak válíme na sedačkách a užíváme si tiché a pomalé jízdy, najednou k nám přistupují dvě ženské, které nastoupili na krátké zastávce v Angarsku, což je čtvrtmilionové město na řece Angaře, asi 50 km západně od Irkutska. V Angarsku je největší průmyslová zóna v Asii a také velká vojenská a letecká základna Ruské armády.

Lila je “dočka” (dcera) Galjy a jedou (jak jinak) do Bělorska na dovolenou za svými příbuznými. Bohužel se musíme líně zvednout a vyklidit místo pro nové spolucestující, což se nám fakt nechce. Ale ihned zjišťujeme, že Galja je velmi komunikativní a neustále si chce s námi povídat a hned se také dozvídáme, jak moc si oddychla, že je v kupé s námi, protože před nástupem měla obrovský strach z toho, s kým ty čtyři dlouhé dny v kupé stráví.

Protože si dlouze povídáme, zjišťujeme, že Galja pracuje v armádě (jak jinak), tedy u letectva jako letový dispečer (ten co zapisuje polohy letadel na sklo, jak to známe z filmů), ale již v jejich 45 letech dosloužila a až se vrátí zpátky do Ruska, bude už v důchodu. Tomu říkáme pohodička. Lila je její šestnáctiletá dcera, která studuje poslední ročník na střední škole a chce jít na VŠ, ale nemá absolutně žádného tucha, kam chce jít a co chce dělat.

Zjišťujeme, že na toaletách chybí jak mýdlo tak i nějaké ubrousky, naštěstí se to netýká toaletního papíru. Samozřejmě ihned zjišťuji, jak je to se sprchou. Sprcha je přítomna, opět ve štábním vagonu uprostřed soupravy a použití sprchy stojí 91 rublů. Ale zadarmo se dá omýt na toaletě, když člověk ví jak na to. Na záchodě je totiž výpusť, takže všechna voda odteče z podlahy pryč.

Když se druhý den ráno probudíme, tak prší a počasí nevypadá vůbec pěkně. Obloha je černá, s nízko položenými hutnými mraky a na náladě nám to nepřidá. Navíc puštěná klimatizace je nastavena na 20 stupňů a tak se na horním lůžku (doslova!) klepu zimou a to jsem se ještě v noci musel přikrýt peřinou. Modlím se, abych nedostal chřipku. Postupem času se však počasí zlepšuje, a dopoledne máme již krásnou modrou oblohu se svítícím Sluníčkem.

Ráno zastavujeme v Kranosjarsku a kupujeme si čerstvý chleba. Jak tak jdeme pomalinku zpátky do vlaku a Stáňa drží onen chleba, nevšimne si před sebou na zemi stojících lahví piva a samozřejmě do nich kopne, ty se rozkutálejí jako kuželky a pro Kristovy rány neřekne nic horšího než “Sorry”, toho se hnedka samozřejmě chytil jeden z pasažérů, komu patřili, a že “to teda není rusky!”, začal nadávat a už už jsem myslel, že máme první velký průser, tak jsem řekl “Izvinitě” a toho teda trošku uklidnilo. Ale nevím, proč Stáňa chodila rok na kurz ruštiny, aby se pak v Krasnojarsku omlouvala “Sorry”

Odpoledne zastavujeme na 25 minut v Mariinsku a tady toho bábušky prodávají nezvykle mnoho: pečivo, pirožky, samsy, ale i různé suvenýry a kupodivu i krásné oranžové raky. Jeden “větší” rak stál 60 rublů, tak jsme si jednoho koupili, že ochutnáme. Od Galji jsem se dozvěděli, že koupený rak vůbec není velký, ale malý. A  ještě jsme ji požádali, ať nám ukáže, jak se takový rak jí. Myslel jsem, že si pěkně pochutnáme na masíčku, jenže spíš to bylo na 4 jednohubky. Ono se totiž jí maso pouze z jedné části klepítek a ocásek, a to je všechno! Celý zbytek těla se nejí. Jo, ještě je tedy možné vysát všechny nožičky Ale jinak je maso raka vynikající a doporučuji všem!

Po téměř šesti hodinách cesty jsme zastavili na 15 minut v Novosibirsku, rozhodl jsem se jít před nádražní halu a udělat pár fotografií, což se mi podařilo, venku stojí zasklená originální parní lokomotiva, ale ne ta známá velká železná, ale jedna z prvních typů lokomotiv vůbec, obložená dřevem, malinká a pouze se třemi páry kol. Je opravdu nádherná a zrestaurovaná. Ovšem horší chvíle teprve měli nastat. Najednou jsem nemohl najít cestu zpátky na můj peron, v dáli jsem viděl pouze nadchod, ale vzhledem k tomu, že jsem to s focením přehnal, nezbýval mi čas dojít nadchodem k mému vlaku. Vběhl jsem tedy zpátky do haly, nemohl jsem ale najít podchod. Tak jsem chvíli pobíhal tam a zpátky, až se mi naštěstí podařilo ho najít a doslova doutíkat až do vlaku, zhruba 120 vteřin před odjezdem. Tentokrát jsem měl štěstí

Když jsme měli chvíli “volno”, rozhodli jsme se projít celý vlak. Překvapil nás nový a perfektně zařízený restaurační vůz, s moderními koženými sedačkami ve vínové   barvě i perfektní naaranžování květin. Všude čisto a pořádek. Takhle si představuji restaurační vůz! Jak jsme tak prošli celý vlak, zjistili jsme, že náš vagon je opravdu ten nejstarší a také to, že v tomto vlaku je mnohem více vagonu třídy plackartna, než tomu bylo u vlaku Rossija.

Když jsme se vrátili, naučili jsme obě dvě hrát Kent a hráli jsme asi hodinu a půl. S největší lítostí musím konstatovat, že jsme se Stáňou, sakra, prohráli. Je to kruté, ale je to fakt.

Druhý den bylo počasí opět špatné, s děštěm, a za celý den se toho moc nezměnilo. Navíc byla obrovská zima a při zastávkách jsme dokonce na nástupišti trávili co nejméně času. Odpoledne mi Galja daruje jednu ze svojích vojenských košil, což nejdříve odmítám, ale když vidím, že není jiná možnost, tak ji přijmu. Když už jsme byli u toho, navlíkl jsem si svoje hnědé kalhoty a Galja mi půjčila takové látkové vysoké boty, pod kolena, a v tu ránu vypadám jako pravý sibiřský zálesák!

Odpoledne se díváme všichni čtyři na film na notebooku. Pak ale vlak zastavuje na nějaké neznámé zastávce (ani ne ve stanici) a hodinu stojíme, aniž bychom věděli, co se děje. Přitom nás neustále míjejí vlaky z druhé vlaky se svištivím zvukem, a občas i v našem směru. Proč stojíme zrovna my opravdu netuším. Po hodině se vlak rozjíždí a ztrátu rychle dohání.

Večer opět provodnica luxuje celý vagon. A jsme opět o provodnic. V tomto vlaku jsou provodnice ještě nepříjemnější než jinde. Vůbec se se mnou nehodlají o ničem bavit, a to i když se snažím mojí lámanou ruštinou. Když se snažím zeptat, proč nefunguje elektrická zástrčka, projde kolem mě, něco za chůze prohodí a je zase pryč. Když zástrčku zkouším za chvíli, jestli snad nebude fungovat, tak samozřejmě nefunguje. Když se snažím jakoukoliv provodnici vyfotit, okamžitě se otáčí. Zkouším tedy fintu. Zkrátka se jí uctivě zeptám, na peroně, jestli si ji můžu vyfotit. Samozřejmě že nesmím. Když si chci vyfotit jenom její výložku s hodností, samozřejmě že nesmím. Takový je život platícího zákazníka u ruských železnic.

Sobota je náš poslední den ve vlaku. Opět není hezké počasí a je zataženo, občas prší. Ve vlaku je stále zima jako v mrazáku a nejsou žádné známky zlepšení. Odpoledne si začínáme pakovat všechny věci, ještě ale stihneme podepsat pohlednice z ČR a předat naše nějaké fotografie našim dvěma spolucestujícím. Slíbíme, že pošleme nějaké fotografie e-mailem a ještě si vyměňujeme e-mailové adresy. Necháme se vyfotit jednou holčinou ve vlaku. O půl páté odpoledne konečně přijíždíme do Moskvy a už se nemůžeme dočkat, až začneme naši detailnější prohlídku Moskvy.

• Předchozí článek: Zpátky do Irkutska na vlak do Moskvy
• Následující (novější) článek: Moskva, den 1.: Izmajlovský trh a Park kultůry a oddychu