Ve středu nám v 16.20 jede vlak č. 009 Bajkal z Irkutska do Moskvy, musíme se tedy vydat z Lystvyanky autobusem zpátky do Listvyanky. Lístek jsme si koupili již den předem v infocentru, takže jsme museli být v 11 hodin na zastávce, která je naštěstí hned u našeho ubytování naproti Limonologickému muzeu. Jenže ještě před odjezdem jsem musel splnit jeden úkol. Dojít na poštu a odeslat pohlednice z Bajkalu. Normálně je to banální úkol, ale na poštu je to 4 km a ještě jsem ani nevěděl, od kolika hodin mají otevřeno. Začal boj s časem.
Ráno o půl deváté, po snídani, běžím celou cestu 4 km k poště. Občas se zastavím a vyfotím si nádherný Bajkal, z části ještě ponořený do mlhy, vč. kotvící větší lodi patřícímu nějakému ruskému dolarovému milionáři. Při cestě na poštu ještě vidím postarší paní, která ručně vybírá odpadkové koše a obsah přendává do pytle, který táhne s sebou. Netuším, jestli se jedná o bezdomovkyni, nebo je to zaměstnanec jakých si technických služeb, tak či onak mě udivuje, že se s tím táhne takovou dálku.
Když udýchaný dorazím na poštu, mají naštěstí otevřeno, již od osmé hodiny. Rychle kupuji známky, musím zaplatit 100 rublů a tak pošťačce za přepážkou, mimochodem v novém a hezkém interiéru, předávám 1.000 rublovou bankovku. Následoval takový ten pohled, za který byste vraždili. Podívala se na tu bankovku, zeptala se, jestli nemám drobné a když říkám, že ne, oddychne si, pokroutí si obličej takovým způsobem, že mám sto chutí skočit na tu ženskou přes pult a pořádně ji proplesknout. Musela se totiž zvednout a jít do trezoru, aby si rozměnila, což byl pro ní očividně totálně nadlidský úkol.
Já nechápu, proč v Rusku tisknou bankovky o hodnotě 1.000 rublů a vyšší. Nikdo je nechce, všichni chtějí drobné maximálně do hodnoty 500 rublů, ideálně storublovku. V tu chvíli jsem akorát přemýšlel, co by udělala, kdybych na ni vytáhnul ruskou nejvyšší bankovku – pětitisícovku. Buď by na mě z podstolu vytáhla nějaký kvér a rovnou mě za to odstřelila, nebo mě přinejmenším vyhodila z pošty, ať si jdu známky koupit někam jinam. Tento přístup miluju – člověk utrácí peníze a je to ještě otravuje…
No ale přeci jen nějakých drobných 900 rublů sehnala a vrátila mi. Mohl jsem tak známky nalepit a konečně pohlednice poslat. Utíkal jsem zpátky na ubytování, kde
jsem ještě u dveří potkal již odcházející Londýňany a tak jsme si ještě vyměnili e-mailové adresy, popřáli šťastnou cestu a to bylo naposledy, co jsme se viděli.
Narychlo jsme si sbalili věci, já se ještě vykoupal v 50 let staré vaně a už už jsme šli, abychom neprošvihli autobus do Irkutska. Když přijdeme na zastávku, ještě uděláme několik fotek Bajkalu dole na ochozu kruhovité plechové budovy, zřejmě nějakého čerpadla, a vracíme se na zastávku. Zhruba za deset minut přijíždí autobus, lístky vidět nechce a tak nastupujeme.
Na cestě do Irkutska je koncentrace policejních hlídek menší, než v době návštěvy Putina, ale stejně jich je to jako much. Na mnoha a mnoha křižovatkách stojí policejní hlídky a kontrolují “nebohé” řidiče. To tedy není jako u nás, kdy potkáte policejní hlídku zhruba jednou za 550 km. Cesta do Irkutska trvá asi hodinu a půl, a tak spíš odpočíváme a nabíráme síly na čtyř denní cestu vlakem.
Po příjezdu na autobusové nádraží jdu do opravdového (!) supermarketu a kupujeme nějakou zeleninu a pečivo, a ještě si vezmeme něco na zub – perníčky. Bohužel až ve vlaku zjišťujeme, že to jsou perníčky s mentolovou příchutí, takže máme po srandě. Ten Irkutsk je fakt nějaký zakletý.
Když vystoupíme před hlavním nádražím, jdeme se najíst do rychlého občerstvení – Stáňa si dává pelmeně – taštičky plněné masem se smetanou a já si dávám boršč s chlebem. Pelmeně jsou vynikající, ale porce je malá. Bořšč je zase co do velikosti OK, ale místo husté polívky dostávám vodu se zelím a několika kousky masa. Takhle si tedy pravý ruský boršč nepředstavuji. Bořšč stál neuvěřitelných 65 rublů a tak jsem opět naštvaný za vyhozené peníze. Nesnáším Irkutsk!
Když dojíme, jdeme se projít kolem prodejních kiosků naproti nádraží – všechny prodávají to samé: pečivo, jídlo, pečivo, jídlo, zákusky, černé kopie filmů na DVD a alkohol, a zase jídlo.
Omrzí nás to a jdeme do čekárny v prvním patře nádraží. Udivuje nás, jak luxusní to tady je. Všechny sedačky v béžové kůži, všechno jako nové, velká plasmová televize i nádherná velká okna. Já jdu ven fotit a Stáňa odpočívá, když se vrátím, už nás nahání nějaká paní z kanceláře, že tady nemáme co dělat, že je to placená čekárna (naprosto prázdná). Tak si musíme sbalit všechny věci a jít dolů do “normální” čekárny, která je naopak úplně plná, ale nacházíme nějaká volná místa na plechových lavičkách úplně vpředu.
Jak tak čekáme, přijíždí dlouhý vlak směrem z Moskvy, jdu se podívat a co nevidím – jedná se o poštovní vlak skládající se z dvaceti vagonů narvaných poštovními zásilkami. Tomu říkám poštovní vlak 
Tady se nikdo s ničím nebabrá.
Asi po hodině a půl čekání můžeme konečně nastoupit do našeho vlaku. Vlak č. 009 Bajkal má své vlastní vagony, designově upravené, modrobílé s nápisem Bajkal. Provodnica nám kontroluje lístky a ukazuje nám naše kupé. Hned nás mile překvapí, že na stole máme připravený ledový čaj, Marsku a další sušenky. Bereme si Marsku a ledový čaj, zbytek necháváme našim spolucestujícím. Jenomže jakmile se vlak rozjede, přijda provodnica vzít si lístek na vlak, ale nezapomene dodat, že ty sušenky a pití je za poplatek, a že to musíme zaplatit. Zaplať pán Bůh, že jsme to nesnědli a pěkně jí to všecko vracíme zpátky, jen ať si to vezme.
Ukládám ...
