V úterý, v třetí den na Bajkale, jsme se rozhodli, že bychom se mohli udělat jednou oddychový den a jít se vykoupat do Bajkalu, tedy alespoň se smočit, poležet si na pláži a relaxovat. Já však svoje plavky neměl, protože zůstaly někde v tom prokletém Irkutsku. Stáňa pro mě ale měla překvapení. Když jsem snídal, zašla do druhé bytovky z Olgou, jestli by mi tedy nepůjčila synovy plavky. Ona je samozřejmě půjčila, jenomže byli na mě příliš velké. Nejdříve jsem si je ani nechtěl zkusit, jenže to byla v podstatě jediná možnost, jak se vykoupat v Bajkalu. Takže jsem si je zkusil.
No, nemusím asi popisovat, jak jsem v těch plavkách vypadal. Prostě plavky na urostlého ruského vojáka a ne na českého kolibříka vážícího 65 kilo i s ponožkami 
Ale při menším sebezapření jsem zosnoval plán, jak se vykoupat, a přitom nerozesmát všechny okolo. Holt musím rychle do vody, rychle z vody a ve vodě být alespoň po pás. Pak si toho nikdo nevšimne
Po dosnídání instantních vloček s čokoládovou příchutí jsme sbalili vše potřebné na náš relaxační den na pláži – plážové rákosové lehátko, kžížovku, časopis, pití, něco k snědku, plavky (!), foťák a kameru. Opalovací krem jsme nepotřebovali.
Zatímco včera bylo vedro k padnutí a obloha bez mráčku, dnes foukal chladný vítr, bylo úplně zataženo a teplota se dostala snad někam ke 20 stupňům. Ideální počasí na relaxaci, jen co je pravda. Protože jsme vstávali až zhruba v devět hodin, vyrazili jsme k Bajkalu až v jedenáct hodin dopoledne. Ani jsme neměli kam spěchat.
Cestou do Listvyanky jsem se rozhodl vyfotit si sérii typických ruských, dřevěných vyřezávaných oken na domcích, protože co domek, to jiný tvar a barva okna. Mohl by tak vzniknout zajímavý set. Zatímco jsem fotil okna ve vesničce, Stáňa se (opět marně) pokoušela sehnat plavky. Co vám mám povídat, v Listvyance očividně nikdo nepočítá s tím, že by se někdo koupal v Bajkalu a tak tu nikdo žádné plávky neprodává.
Zastavujeme se v mini přístavu v centru Listvyanky, protože je tu několik stánkařů, kteří prodávají suvenýry. Já se zajímám o magnetky na ledničku, ale nemohu najít žádný kloudný magnetek, a navíc, za jeden kus škaredého magnetku chtějí 100 rublů (t.č. 60,- Kč). No tedy, to si snad dělají srandu? Okrást se nenechám a pokračujeme dále.
Když v tom vidíme malý karavan, kde prodávají něco, co vypadá lákavě, i když ne moc typicky Rusky. Za 100 rublů nabízejí porci uzbeckého Ploftu, něco na způsob rizota, který se připravuje v obrovské “wok” pánvi, ale obsahuje větší kousky mrkve a hlavně masa. Sice 100 rublů za jednu porci není málo, ale rozhodneme ploft ochutnat a objednáváme. Prodávající (zřejmě opravdu Uzbek) je maximálně ochotný a porci nám připraví do plastového talířku vč. plastového příboru pro oba. Neochotně předáváme storublovou bankovku a usedáme u stolu hned u nábřeží Bajkalu.
Ploft je moc dobrý, ještě lepší pro přidání trochu syrové cibule, a tak po chvilce na talířku nezbývá vůbec nic. Rozhodneme se jít dál podél silnice vedoucí skrz Listvyanku, narážíme na další stánky prodávající suvenýry. Opět hledám nějaké magnetky na lednici, tentokrát je u jednoho mladého rusa výběr mnohem lepší, ale cena je opět krutě vysoká: 100 rublů. Vybaven cennou informací z knižního průvodce, že je na tržnicích třeba smlouvat, nervózně zkusím na prodavače: “100 rublů je moc. Koupím to maximálně za 80 rublů”, “Tak jo, za 80 rublů”, odpovídá hnedka prodavač. Překvapen jednoduchostí a rychlostí smlouvání tahám z peněženky 80 rublů a vybírám si magnetek, který se mi nejvíce líbí. Byl jsem hrdý, že jsem ušetřil celých 20 rublů a umím smlouvat! To se v životě přece hodí.
To jsem ještě netušil, že na tržnici, která je hnedka přes ulici, prodávají ty samé magnetky za 40 rublů. Mě sebevědomí je ta tam. No ale pro zlepšení nálady se se Stáňou rozhodneme, že si na pláž koupíme uzeného omula. Na stránku nejblíže vstupu nám omula nabízí za 100 rublů. Odmítáme. Když ale dojdeme ke stánku, který je vstupu nejdále, nabízí nám omula za 60 rublů, zkouším smlouvat a úspěšně cenu usmlouvám na 40 rublů za větší uzenou rybu. Kupujeme tedy dvě a ještě jednu sušenou rybu – taktéž omula, za 60 rublů usmlouvaných z 80. To máme hnedka 60 usmlouvaných rublů! Jsem fakt dobrý
Ryby nám zabalila do novinového papíru a mohli jsme jít konečně někam na klidnou pláž, kterou jsme však museli nejdříve najít. Šli jsme tedy pořád rovně po silnici, 
která po chvilce skončila u vjezdu do nějakého starého areálu, který byl přetažen lanem, že by zavřeno? Chtěli jsme areál projít a dostat se tak na druhou stranu k pláži, v tom nás však zastavila “Ochrana” v modrých maskáčích a baretu, že prý dál nesmíme. Muž v maskáčích vypadal nanejvýš vážně jako by hlídal výrobu atomových pum a tak jsem se s ním nechtěl dohadovat. Ukázal nám silnici, která obchází celý areál a po ní jsme se také vydali. Po chvilce jsme dorazili na pobřeží a našli jsme si pěkné, relativně osamocené místo na oblázkové pláži. To ale nebylo tak úplně jednoduché. Pláže okolo Bajkalu jsou neuvěřitelně špinavé – plastové i skleněné lahve, konzervy, plastové sáčky, špačky od cigaret, ohniště, to vše najdete na plážích u Listvyanky. Rusové si moc s uklízením odpadků moc hlavu nelámou.
Musel jsem tedy najít nějaké vhodné místo, kam rozložit naše lehátko. Mnoho lidí na pláži nebylo, jen pár odvážlivců v zamračeném dni se odhodlalo jít na pláž. A pouze dva blázni se odhodlali vykoupat se v ledové vodě. Samozřejmě jsem to byl já a ještě jeden blázen, který se vykoupal po mě.
Já jsem skočil do vody několik minut po příchodu a několik lidí vzdálených asi 50 metrů od nás mě s neskrytým zájmem pozorovalo. Ono je docela složité dostat se do vody, a to díky velkým kluzkým kamenům ležícím na dnu, takže jsem do vody ani tak neskočil, jako spíše dopotácel. Když jsem byl ve vodě asi po pás, odhodlal jsem se k téměř infarktovému činu – celý se potopit. Po odpočítávání třech (ve skutečnosti asi tak deseti) vteřin, jsem se ponořil. Byl to stav vskutku infarktový, ale ustál jsem ho. Stáňa měla samozřejmě obrovskou srandu z celé situace, ale zahřál jsem se několika tempy. Stáňa samozřejmě kameruje, protože je to životní zážitek, vidět mě trpět v ledové vodě 8000 km daleko od domova.
Musím ještě udělat několik póz pro fotografku a už opět vidím, skrze čistou vodu, že mi začínají modrat palce u nohou, ve vodě jsem už nějakých neuvěřitelných 7 minut. V hlavě se mi začíná honit myšlenka, jestli tady mají někde nějakou nemocnici nebo zdravotnické centrum pro záchranu podchlazených nebo umrzlých jedinců, co se odhodlali vykoupat se v Bajkalu. Když mi začne modrat i celý zbytek těla, zhruba po 10 minutách ve vodě, nezbývá čas na nic jiného než že se opět nějak vypotácet z vody. Není to snadné, ale po několika pokusech se mi podaří doplazit se po čtyřech zpátky na pláž, kde se okamžitě musím utřít do sucha a zahřát se teplým uzeným omulem.
Chvíli tak poleháváme, já si čtu Reflex, Stáňa romantickou knížku a pak koukám, nějaký pohublý Rus opodál se také vysvlékl do plavek s tím, že za nahrávání videokamerou svou matkou vleze do Bajkalu. Bylo humorné ho pozorovat, jak se opatrně pomalinku sune do vody a pak (stejně jako já) dělá velkého borce, protože mu nedělá sebemenší problémy zaplavat si v Bajkalu. Jen by mě zajímalo, jak moc mu u toho zmodraly nohy. Ale déle než je ve vodě stejně nevydržel.
Zhruba ve tři hodiny balíme a jdeme pomalinku zpátky na pokoj, s tím, že si dáme k večeři omula, jednoho si necháme do vlaku. Když dojdeme zpátky do centra Listvyanky, kupujeme v infocentru balík pohlednic (jediné pěkné balení, zbytek byl odpad – klidně i 20 let staré rozmazané a vybledlé fotografie) a také jízdenku na autobus zpátky do Irkutska. Koho by zajímalo, proč je cena za batohy dražší do Irkutska než z Irkutska, má smůlu. Prostě cena je jiná tam a jiná zpátky. Když vyjdeme z infocentra, narazíme na naše staré známé spolubydlící z Londýna. Když mi Mark nabízí zapůjčení jeho plavek, s vděkem odmítnu. On se totiž do tak ledové vody neodvážil (byli také někde na pláži), za to Lewis tam vydržel taktéž úctyhodných 10 minut. Šli jsme tedy celé 4 km do bytu spolu za družného povídání.
Když jsme přišli zpátky, nebylo co dělat, a tak jsem jim nabídl, že bychom si mohli zahrát karty. Oni karty neměli, ale já měl naše mariášové, které absolutně neznali. Tak jsem je naučil hrát Kenta a ve čtyřech (já s Lewisem proti Fan a Markovi). Stáňa se nás zatím kamerovala a fotila, starala se o potraviny (náramně Angličanům chutnali naše kakaové věnečky). Samozřejmě došlo i na alkohol, a tak jsme spolu vypili půlku lahve slivovice (to Markovi tuze chutnalo) a načali jsme i vodku. Ironií je, že vodku s námi nechtěl pít žádný Rus a tak jsme ji skoro vypili s Angličanama
Karty jsme hráli neuvěřitelné čtyři hodiny a nemusím připomínat, že jsem s Lewisem nad Markem a Fan vyhráli. Zjistil jsem, že Markovi nevadí prohrávat v včemkoliv, ale právě hraní karet miluje a nesnáší v nich prohrávat. Protentokrát mu to bohužel nevyšlo. Ale udělal jsem mu alespoň jinou radost. Naše karty nikdy neviděl, ale strašně se mu líbili, tak jsem mu slíbil, že mu jedny koupím a pošlu do Londýna.
Okolo deváté hodiny jsme skončili s hraním karet a Mark, Fan a Lewis se šli podívat do místního limonologického muzea (muzea Bajkalu) a my jsme zamířili na druhou stranu za Listvyanku, k řece Angaře (kde se mimo jiné nachází hotel, kde před dvěma dny přebýval Putin) a udlělali jsme pár zajímavých fotografií západu Slunce. Po návratu jsme šli po nutné hygieně do postele. Příští den nás čekal transfer do nenáviděného Irkutska, abychom tam nastoupili na zpáteční vlak do Moskvy.
(1 hlas(ů), průměr: 4.00 z 5)
Ukládám ...
