V pondělí ráno, po krásném vyspání u Olgy, se chystáme vyrazit na náš celodenní výlet. Je to zhruba 20 kilometrový pochod z Listvyanky do malé vesničky Bolshie Koty, která se nachází severně od Listvyanky na pobřeží Bajkalu. Vzhledem k tomu, že k ní nevede jakákoliv cesta, tak je možné se do vesnice dostat buď pěšky po stezce, případně lodí z Listvyanky.
Bolshie Koty je malá vesnička (děrevňa) v opravdu sibiřském stylu (typické dřevěné domky), obklopená horami ze všech stran, zhruba se 100 obyvateli, ale svoji základnu zde mají i vědci a proto je stezka využívána hlavně studenty a vědci, kteří do Bolshie Koty chodí na stáže. Do Bolshie Koty také jezdí Rusové nebo turisti, kteří si chtějí užít místních hor a přírody. Nachází se zde i muzeum Bajkalu a akvárium s unikátní sbírkou endemitních živočichů.
Vesnička byla založena v druhé polovině 19. století jako zlatokopecká základna, nyní má zde hodně profesorů z univerzit své letní domky.
Než tam vyrazíme, musíme se nejdříve nasnídat a Olga nás opět mile překvapila, když nám připravla čaj, kávu, chleba a několik druhů džemů i s máslem. Snídaně byla vynikající, ještě stihneme Olze poděkovat a už se připravujeme na odchod. Bohužel ještě netušíme, že nás čeká největší průser celé dovolené!
Protože má být celý den hezky a budeme se neustále motat kolem Bajkalu, prvořadým úkolem je vzít si s sebou plavky, abych(om) se mohl(i) vykoupat. Stáňa je má zabalené hnedka, já však svoje nemohu najít! Sakra! Kde ty plavky jsou!
Všechny batohy převracíme naruby, ale moje plavky nikde. Dostávat amok z toho, že takovou zatracenou dobu plánuju výlet na Bajkal a pak se plavky (které jsem měl dva dny před tím na sobě) ztratí! S největší pravděpodobností zůstali v tom příšerném Irkutsku. Nesnáším Irkutsk! Je to další minusový bod pro tohle nejhorší město na světě. Důrazně varuji každého, kdo se hodlá vydat na Sibiř nebo snad do Irkutska samotného: nejezděte tam! Nejenže vás tam budou chtít přejet autem, udusíte se smradem a smogem, ale ještě se vám tam budou záhadně ztrácet důležité věci! Jen by mě zajímalo, co ještě hrozného mě v souvislosti s Irkutskem čeká. Přeci jen se tam ještě musíme vrátit, abychom nastoupili na vlak do Moskvy.
Plavky jsme (ach můj ty Bože) nenašli. Naše Olga se však opět skvěle předvedla. Nabídla se, že mi půjči plavky po synovi. Já tyhle lidi prostě miluju. Kdo by to u nás udělal? Cizímu člověku takhle vyjít vstříc … Byl jsem hrozně rád, ale již od pohledu byly plavky dost velké, takže na moji postavu to bohužel nepřipadalo v úvahu.
No nic, v 8.30 (s půl hodinovým zpožděním) jsme vyrazili do Bolshie Koty. Jenže skoro hodinu nám trvalo dojít skrz celou Listvyanku až na konec, protože jsme museli najít ulici Gudina, kde stezka začíná. Stáňa se ještě marně snažila v obchůdcích podél silnice koupit nové plavky.
Začátek trasy začíná v ulici Gudina, která po chvilce končí a přechází na lesní cestu. Líbili se mi instrukce jednoho hostelu, který uvádí, že stačí jít po této cestě a ta vás dovede přímo do Bolshie Koty. Tak s tím bych tedy nesouhlasil. Hned několik metrů poté, co se ulice změní v lesní cestu, jsme narazili na regulérní rozdvojení a samozřejmě jsme neměli nejmenší tušení, kudy jít. Až místní nám poradili, že „máme jít doleva“, takže si případně dejte pozor, kam jdete.
Jdeme tedy doleva a za chvíli slyšíme neuvěřitelně hlasitou hádku jedné místní paní s místním pánem, nadávali na sebe takovým způsobem, že jsem se styděl jít kolem nich. Paní sbírala nějaké byliny, které byly (asi) na pozemku onoho pána. S neskrytým zájmem a velkou škodolibostí celou hádku sledoval další domorodec, který nám ale poradil, že Bolshie Koty je daleko pouhých 14 km (což se později ukázalo jako totální blbost).
Před vstup do tajgy jsme vedle cesty viděli (a vyfotili) naprosto vyrabovaný a zdemolovaný vrak auta, zřejmě nějakého žigulíku v kombi verzi, z něhož zůstala jen kostra. Jaká nádhera.
Hned jak jsme se dostali do jinak nádherné tajgy, začalo nás brát útokem nekonečné množství komárů a jiného hmyzu, který je doslova všudypřítomný. Od sežrání za živa nás zachránil pouze repelent ve spreji, který jsme si dovezli (a dobře jsme udělali).
T
ajga samotná byla nádherná. Všude samá zelená tráva, bílé břízy, borovice a olše. Nikde ani noha. Byl to uklidňující pohled, kam se člověk podíval, byla zelená příroda a široko daleko jediný člověk. Když jsme si dali pauzu, bylo slyšet absolutní ticho, vyrušené občasným komářím zabzučením nebo kousnutím mravence. Na druhou stranu, první část pochodu nebyla tak idylická. Zhruba dvě hodiny jsme neustále šli do táhlého kopce a díky hustému porostu nebylo vidět, kam vlastně jdeme. Velké horko a vlhkost byly příčinou, že jsme se doslova koupali ve vlastním potu. Nebýt velkých zásob vody, asi bychom umřeli na dehydrataci.
Kolem stezky byly vždy po několika kilometrech vybudovaná ohniště nebo tábořiště, bohužel některá zaneřáděná odpadky, takže se zdá, že si lidé moc s nepořádkem hlavu nelámou. Když jsme dorazili na vrchol jednoho z kopců, byl výhled na Bajkal zastíněn velkým množstvím stromů, nicméně jsme poznali, že jsme museli vystoupat opravdu vysoko. Podle mého odhadu jsme byli ve výšce nějakých 400 či 500 metrů. Následně jsme již scházeli serpentinami z kopce, abychom později po hustě zarostlé rovince s trávou a kopřivami vysokými jako člověk dorazili na úchvatně vypadající místo hned u pobřeží Bajkalu.
Na tomto pobřeží bylo vybudováno několik tábořišť a celá scenerie vypadala naprosto idylicky. Břízy se nakláněly přes okraj nevysokého srázu Bajkalu jako palmy na exotických ostrovech, přičemž blankytně modrá obloha a horko tento dojem ještě umocňovali. Okolo ohně byly postavené lavičky z napůl rozříznutých kmenů stromů a bylo poznat, že se zde často stanuje.
I když to byl ideální čas na koupání, nemohl jsem si zaplavat, protože i přes přítomnost úzké kamenité pláže byl sráz příliš vysoký, než abych se vyšplhal zpátky. To mě velice mrzelo a tak jsme se rozhodli pokračovat dál po stezce, abychom snad později narazili na příhodnější místo.
Hned jak jsme vyrazili, narazili jsme na rozcestí, kde se stezka rozdělovala: vpravo podél pobřeží nebo vlevo do tajgy. Rozhodli jsme se jít podél pobřeží, ale ouha, vykoukla na nás cedule s nápisem „Pozor! Nebezpečná stezka. Jděte raděj po bezpečnější stezce lesem“ Varování jsme nedbali, přeci jen těchto varování je u nás spousta a většinou žádné nebezpečí nehrozí.
Stezka se vinula opravdu podél pobřeží a nic nenaznačovalo jakémukoliv nebezpečí. Jenže po několika stech metrech se stezka změnila v cestičku přímo na skalnatém srázu a chůze se stala opravdu nebezpečnou. Když jsem doslova lezl po skále po čtyřech, držící se zuby nehty skály, protože stezka na několik metrů zmizela, protože ji nahradila šikmá skála bez jakéhokoliv zajištění, dostal jsem obrovský vztek na toho, kdo upozornění na nebezpečnost pobřežní stezky nenapsal důrazněji! Rozklepala se mi kolena a Stáňa mě kamerovala, jak pomalinku lezu po skále. Jediné, co mě utěšovalo, byl fakt, že si to za chvíli musí protrpět stejně jako já. Pro můj vztek však úsek překonala mnohem rychleji než já a mohl jsem jen závidět její jistotu.
Takových (a ještě nebezpečnějších) scén se opakovalo několik a nebýt riskantní úseků, které jsme již urazili, vrátili bychom se zpátky. Asi po hodině a půl jsme dorazili na příjemnou pláž, kde již stanoval jeden mladý polský pár. Vzhledem k tomu, že už byly dvě hodiny odpoledne, musel jsem se zeptat, jestli neví, jak je to zhruba do Bolshie Koty ještě daleko. Když mi odpověděl, že je to ještě 6 km, raději jsme neotáleli a rybaření, které jsem si tak přál praktikovat, jsme museli odložit na neurčito, protože jsme nechtěli zmeškat loď zpátky do Listvyanky (bohužel jsme neznali přesný čas vyplutí).
Rychle jsme se najedli – chleba s paštikou a po dvaceti minutách jsme vyrazili znovu na cestu. Tentokrát jsme na mnoho nebezpečných úseků nenarazili a jenom asi dvakrát nebo třikrát jsem si myslel, že to jsou mé poslední okamžiky před smrtí v ledově studené vodě. Celý zbytek stezky se klikatil podél pobřeží s nádhernými zátokami nebo malými zálivy, tu a tam jsme potkali stany s většinou odpočívajícími kempaři (to vedro bylo opravdu úmorné, jenom dva blázni z Čech šli pěšky na jeden zátah 20 km do nějaké vesnice na konci světa). Když už nám téměř docházela voda, narazili jsme na nádherný potůček tekoucí do Bajkalu. Voda byla nádherně průzračná a zdála se být čistá. Poučen z dokumentárních filmů Beara Gryllse o přežití v přírodě jsem si byl téměř jist, že voda je opravdu pitná i bez převaření. Nabral jsem do plecháčku vodu a napil se. Kupodivu se mi nic nestalo a i toto jsem přežil bez úhony.
Zhruba 20 minut před Bolshie Koty, která už byla na dohled, jsme potkali místního obyvatele, který jel na koni proti nám. Sice neumím plynně anglicky, ale to co nám řekl, aniž by se na nás pořádně podíval, se mi vůbec nelíbilo. „Kam to sakra jdete? Vždyť je tam všechno zavřeno a nic tam není!“. V tu chvíli jsem znervózněl. Sakra, co tam budeme dělat? A hlavně mě zajímalo, jestli tam čeká nějaká loď, o které jsme slyšeli. Na klidu mi nepřidalo to, že jsem na tu dálku nic v zálivu u vesnice neviděl. A měla by tam být.
Když jsme přicházeli po pískové cestě vyprahlým borovicovým lesem, byl na levé straně starý hřbitov v ruském stylu. Samozřejmě Stáňa na ten hřbitov musela jít a kamerovat. Já mám úctu k mrtvým, takže jsem tam nešel. No dobrá, nebyla to ani tak úcta k mrtvým jako spíš strach z živých domorodců, co mě bránil jít na ono místo posledního odpočinku. Přeci jen nemám potřebu se s někým dohadovat o tom, že tam nemáme co dělat.
Když jsme konečně došli do Bolshie Koty, zhruba o půl páté v podvečer, měl jsem pocit, že mi upadnou nohy. Sice jsem zvyklý chodit delší vzdálenosti, ale tohle snad muselo být mnohem více než 20 km. Co z dálky vypadalo jako idylické místo, z blízka byla nudná vesnička, který si svá léta zažila před stovkou let jako středobod zlatokopectví v Irkutské oblasti. Překvapivě zde bylo mnohem více domků, než jsem původně očekával, ale jinak zde nebylo vůbec nic k vidění. Dokonce jsme u mola byli sami, za to se mi ale ulevilo při pohledu na kotvící raketu (křídlovou loď), která se po vyplutí plaví na lyžinách, něco jako vodní sáňky.
Na sloupu byl vytištěn jízdní řád, byl sice na rok 2008, ale to mi až tak moc nevadilo, přeci může být stejný jako loni. Čas vyplutí byl stanoven na 17. h, takže jsme měli jen půl hodiny na podívání se po vesnici. To mi za to ani nestálo a raději jsem si šel odpočinout na lavičku na molu. Bohužel v 17. Hodin bylo více než jasné, že loď neodpluje. Na jiném sloupu jsem našel další jízdní řád, pro rok 2009, s časem vyplutí 18.00. Do prkýnka!!
Jak tak čekáme ne loď, začínají se na molu scházet lidé, přicházejí Bůh ví odkud. Většinou to jsou Rusové, ale dávám se do řeči s mladým francouzským párem, který naprosto zoufale vytrvale kouká na plavební řád a netuší, kdy loď jede. Já se dívám také, a zeptají se mne, jestli mluvím anglicky. Šarmantně odpovím „Yes“ a pak je ohromím svou ruštinou a tak si myslí, že jsem Rus. Já jsem z jejich přízvuku poznal, že se jedná o Francouze. Hrdě jim však oznámím, že jsme z Česka. Slovo dá slovo a dozvídáme se, že jsou na cestách již tři měsíce a ještě pět měsíců budou cestovat po Rusku, Mongolsku, Číně, Turecku a poté Řecku. Zkrátka osm měsíců ve světě na zkušenou. Tomu říkám kuráž.
Po krátkém odpočinku se odhodlám jít na malý průzkum s foťákem. Zjišťuji, že je zde více dřevěných domků, než jsem si původně myslel. Možná bych jich napočítal padesát. Dokonce jsem našel jeden malý obchůdek, taková buňka s okénkem. Vydal jsem se zjistit, jestli mají uzeného omula. Mám smůlu, nemají. Tak jdu kousek dál, k pláži. Je tam několik mol pro lodě, ale v naprosto dezolátním stavu, prkna shnilá, za pár let po nich nezbude nic jiného, než navezené kameny.
Všude se také válejí různé vraky. Ať už zrezivělé vraky lodí na pláži, nebo aut na louce – kabina náklaďáků, valník za traktor, starý traktor nebo nádrž na vodu. Nikdo si s tím tady hlavu neláme. Jen si představuji, jak by to zpeněžil Hujer z filmu Marečku, podejte mi pero.
Čas se chýlí a tak se vracím zpátky k naší lodi. Lidí na něm začíná přibývat nehorázným tempem a těsně před 18. Hodinou je molo plné lidí. My, znaje ruských poměrů, si stoupneme ke dveřím na lodi, abychom poté měli velké šance si sednout pěkně dopředu s dobrým výhledem. Avšak naše znalosti nám byli k ničemu. Měl jsem takové divné tušení, když většina lidí čekala na zádi. A to už koukám, jak posádka vyzývá lidi k nástupu, ale na zádi vstupem na střeše! No to mě podržte. Než jsem stihnul mrknout okem, najednou se Rusové začali sápat na mosteček k lodi, posádka je ale začala uklidňovat, že nejdříve mohou nastoupit lidé s lístkem. Ti kdo ho nemají, musejí čekat. Čekat na co? Až nebude na lodi místo??
Jen nevěřícně kroutíme hlavou na maximálně stlačenou tlačenicí před mostkem. Rusové se zkrátka nezapřou. Francouzi se zdají být totálně ztraceni a nezbývá jim nic jiného, než se prostě smát, stejně jako my. Tady neexistuje jakákoliv slušnost nebo vstřícnost, vyhrává ten silnější. Poté, co nastoupí lidé s lístkem, kyne paní z posádky ostatním, že mohou nastupovat. V tu chvíli se rozbouří úplné šílenství a již tak stlačená tlačenice se tlačí ještě více. Přísahal bych, že kdyby tam bylo o deset lidí víc, určitě by tam byli ušlapaní mrtví. Začínám myslet na nejhorší – že se do lodi už nevejdeme. Kde budeme spát? Ach jo.
Ale zapomněl jsem na jednu poučku – žádný dopravní prostředek v Rusku není tak plný, aby se tam nevešel ještě alespoň jeden. A tak (my a Francouzi) nastupujeme mezi posledními (jak jinak). Volné místo samozřejmě nenacházíme, ale postupujeme skrz celou loď až na příď, kde je nejlepší výhled. Stáňa kupodivu nachází jedno volné místo, Francouzi si sedají na samotnou příď a já později objevuji místo, na které si někdo dal batoh – Boha jeho. Tak jim říkám, ať to vyndají. „Nemůžu, je to těžký a nezvládnu to“, odpovídá mladík kolem dvaceti. Samozřejmě mu s tím rád pomůžu.
Za chvilinku se loď odráží a vyrážíme na půlhodinovou cestu do Listvyanky. Zaráží mě, že loď pluje vysokou rychlostí a slyším hlučné rány – jak vlny narážení na spodek lodi. Tohle většinou neuslyšíte u klasických lodí, kde vlny rozráží příď ve tvaru šípu, tady ale vlny narážejí přímo na spodek. Je až neuvěřitelné, že šestihodinová túra se změní ve slabých třicet minut plavby. Máme kliku, jen co vyplujeme, začne vydatně pršet. A za chvíli máme kliku znova. Jen co vystoupíme, pršet přestane. Vypadá to na počasí na objednávku.
Před vystoupením z lodi platíme lístek (ano, v Rusku je běžné platit až při vystoupení). Když jdeme z mini přístavu do ubytování (další 4 km), kupujeme ještě čerstvý chleba a kvas v plastu, ruský národní nápoj. Nejdříve musíme jít k Olze, sbalíme si věci a jdeme do našeho ubytování. Tam zjišťujeme, že máme nové spolubydlící – Marka, Fan a jejího syna Lewise z Londýna, kteří projíždějí na cestě do Fanina rodiště – Hong Kongu. Chvíli spolu klábosíme, ale poté se musím vykoupat v hrozné vaně (voda je ale teplá), najíme se a jdeme spát.
(1 hlas(ů), průměr: 4.00 z 5)
Ukládám ...
