Dnešní speciální článek zaměříme na to, jak vypadá život ve vlaku na transsibiřské magistrále. Projetí trasy z Moskvy do Irkutska trvá cca 4 dny, projetí celé trasy až do Vladivostoku pak 7 dní. Na první pohled by se mohlo zdát, že se člověk musí ve vlaku ukousat nudou a že čas plyne nekonečně dlouho. Opak je pravdou a je to jinak, než byste si mohli myslet.

První, co člověk udělá po nástupu do vagonu je, že si vybalí svých pár nejdůležitějších věcí. Zejména různé knížky, časopisy, křížovky apod. s domněním, že těch sedm dílů Vojny a mír přečte, než dojede do Irkutska či Vladivostoku.

Jenže na knížky není ani moc času. Pokud máte spolucestující, jakože na dálkových vlacích je to více než pravděpodobné, pak okamžitě začne seznamovací proces typu jak se jmenuješ, odkud jsi, co děláš a kam jedeš. Pak nastupuje druhé kolo, kdy si vyměňuje informace o své zemi, jako co se jí, čím se jezdí, co se u nás vyrábí, kolik co stojí. Rusové jsou velmi komunikativní a pokud umíte rusky, alespoň trošku, pak si většinou s každým velmi a dlouze pohovoříte.

Ovšem jednoznačně nejpopulárnější činností mezi všemi cestujícími je jedení. Člověk může snídat, dát si svačinku mezi snídaní a obědem, obědovat, jíst něco lehkého po obědě, večeřet a potom si dát ještě něco dobrého a malého na noc. Pokud se zrovna nejí, tak se provádějí jiné činnosti spojené s jídlem. Můžete přemýšlet o tom, co si dáte k dalšímu jídlu, nebo ono jídlo připravovat, na zastávkách na vlakových nádražích můžete pozorovat, co bábušky nabízejí a cokoliv si koupit, případně prohlížet stánky s jídlem a mlsně koukat.

A to nemluvím o tom, že si mezi cestujícími (v kupé nebo v plackartně) vyměňujete jídlo a navzájem ochutnáváte cokoliv, co taška nebo batoh nabízí. A pokud zrovna nejíte, neprohlížíte nebo nenakupujete, prostě o jídle sníte. V podstatě, zhruba polovina času ve vlaku se točí zkrátka kolem jídla, ať už jakýmkoliv způsobem. A abych byl upřímný, mě se to náramně líbí. Jediné, po čem se mi stýská, je český chleba. Ten ruský má možná jakžtakž tvar chleba, s přimhouřením oka, jinak je to ale veka. Není sice špatný, ale přeci jen jsem zvyklý na něco jiného.

Až od všechno všechno ochutnáte, tak jste tak unaveni, že si musíte odpočinout. Ono se to nezdá, ale trávení je velice náročná činnost. Zejména Kuba provádí tuto činnost velice důkladně.

Další oblíbenou činností je koukání z okna na chodbičce. Tak jak ubíhá Sibiř jakýmkoliv směrem, nepřestane mě fascinovat zdejší architektura jednoduchých dřevěných domků, u nichž převládá modrá či šedá barva. Spousta a spousta domečků je na spadnutí, zcela zchátralé či shořelé.

Všechny vagony, a to vč. 3. třídy plackartny, jsou klimatizované. Bohužel to znamená, že ve vagonu může být dost velká zima, protože provodnica nastaví teplotu na 20 stupňů a v kupé tak pomalu umrzáte. Podle mého názoru je to součástí aklimatizačního programu jako příprava na ledovou vodu Bajkalu. Což o to, ocenil bych to ve vlaku směrem do Irkutska, ale dost dobře nerozumím, proč ho “nabízejí” směrem do Moskvy. Nicméně se nemusíte bát, že byste ve vlaku trpěli horkem, a ti co spějí na horním lůžku už vůbec ne.

Voda a pitný režim
Co se týče vody a pitného režimu ve vlaku, to je opravdu bez problému. V každém vagonu je samovar se zdarma dostupnou vařící vodou (má opravdu 100 stupňů). Můžete si tak připravit neomezené množství čaje, kafe, instantních polovék, nudlí, rýže či vloček. Se studenou vodou je to komplikovanější. Přeci jen, i sebeotrlejšímu člověku začne jít čaj nebo kafe po několika dnech na mozek, avšak studená voda na toaletě není pitná.

Jsou tři způsoby, jak mít ve vlaku studenou vodu:

1. Nalít si do hrníčku vodu ze samovaru a nechat ji vystydnout. To je dost zdlouhavé a navíc, vodu nemůžete nalít do plastové lahve, protože ta se horkou vodou rozpustí!
2. Koupit si balenou pitnou vodu, ať už předem nebo na vlakovém nádraží či od bábušek. To je zase dost drahé.
3. Málo lidí však ví, že studená voda je dostupná (alespoň v novějších vagonech) na chodbičce naproti samovaru. Ve steně je takové malé nenápadné zařízení pro  stáčení vody. Pro otevření “kohoutku” posuňte pojistku doprava. Bohužel nevím, kterého kreténa napadlo, že pojistka jde pěkně ztuha a voda navíc teče malým pramínkem. Pro natočení 2 l pet lahve tak trénujte svaly a trpělivost.

Jídlo a potraviny
Pro přežití ve vlaku nepotřebujete velké zásoby jídla. Všechny základní potraviny můžete zakoupit buď na nádraží nebo u bábušek téměř na každé zastávce (zpravidla každých několik hodin). Je pravda, že od bábušek to je většinou dražší než v obchodě (zejména džusy a sladkosti), ale dá se to přežít (1 litr džusu za cca 70 rublů, 1 velký balíček čipsů za cca 70 – 90 rublů).

Pečivo taktéž koupíte, chleba za cca 20 rublů, pirožky za 20 (různé) – 30 rublů (s masem). Nabídka bábušek se liší na každé stanici, takže jestli se vám něco líbí, každopádně to kupte, jinde to nemusíte koupit! Na jedné stanici mají např. hračky, na druhé raka, na jiné zastávce pečené kuře, jinde zase čokolády.

O život v každém vagoně se starají průvodčí, tzv. provodnice. Na vagon připadají dvě, jedna na denní směnu a druhá na noční. Provodnice jsou opravdu přičinlivé a ve vagoně udržují chod samovaru, pořádek, každý den luxují, případně utírají okna a samozřejmě na každé stanici dávají pozor jako každý jiný průvodčí. Zabil bych však osobu, která je zodpovědná za školení provodnic. V drtivě většině případů jsou totiž provodnice nekomunikativní, dodržují si odstup a řekl bych, že jsou až nepříjemné. Za cestu tam i zpátky jsem měl to velké štěstí, že jsem narazil na jednu opravdu příjemnou a společenskou provodnici, se kterou jsem si mohl normálně  rusky popovídat, vyfotit si ji a dokonce i pozvat na vodku (ta to ale odmítla s tím, že když začne, tak skončí slušně řečeno na čtyřech). Druhá provodnica byla tak nepříjemná, že jsem ji za celou dobu neviděl ani jednou usmát se! A to jsem se opravdu snažil – mluvil jsem na ni v ruštině, přál jsem ji dobrou chuť, když jedla, přál jsem ji dobré ráno. Neuspěl jsem. Vlastně jednou jsem ji viděl smát se, to když ve městě Zima telefonovala na peroně, zřejmě se svým přítelem. To se opravdu hlasitě smála. Nejspíš její přítel pracuje někde ve věznici a jsem si jist, že musel nějakého vězně týrat, že se tak smála.

To samé na cestě zpátky. Obě provodnice byli až nepříjemné, člověk se snaží s nimi nějak (rusky) komunikovat, ale zjevně neví, co je to slušnost a dokonce bych to přirovnal k totální neprofesionalitě. Jednou se mi stalo, že jsem průvodčí o něco požádal a ona prošla kolem mě koridorem, ani se nezastavila a něco prohodila přes ramena a odešla. Mimo to jsem se je snažil vyfotit, ale vždy marně. Pouze naše první průvodčí Žeňja se velmi ráda nechala vyfotit.

V každém vlaku se také nachází restaurační vůz. Vzhledem k tomu, že je provozován vždy jiným provozovatel, liší se jak menu, tak i ceny. Nemusím připomínat, že každý restaurační vůz má jinou vnitřní úpravu. Bohužel nemohu porovnat kvalitu nabízených služeb ani jídla, neboť jsme do restauračního vozu nešli (ačkoliv jsme chtěli, ale měli jsme tolik vlastního jídla a nechtěli jsme ho vozit zpátky do ČR, že jsme raději do sebe ládovali čínské polévky).

• Předchozí článek: Odjezd z Irkutska do Listvyanky, první problémy
• Následující (novější) článek: Pěší túra do Bolshie Koty