Náš vlak do Irkutska odjíždí přesně ve 21.25, ani o minutu déle. Skládá se z celkem 15 vagonů, vč. jídelního vozu a jednoho nákladního vagonu (že by nějaké zásoby)? Průvodčí, neboli pravadnica, (v každém vagonu jedna) nám při příchodu do vagonu kontroluje a přetrhne lístek a vede nás k našemu kupé. Když přicházíme do našeho kupé, opět se nestačíme divit.

Vagony od pohledu září novotou a vysokou kvalitou. Krásná modrá lehátka, po dvou na každé straně kupé ladí s podlahou i ubrusem na poměrně velkém skolku u okna. Vše doplňují zelené záclony. U každého lehátka je zabudovaná lampička, vč. konektoru pro sluchátka s rozvodem hudby po celém vagonu, cestující si může zvolit i kanál.

To ovšem není vše. Jen se otočím k oknu zády, vidím nahoře nade dveřmi LCD televizi! No to snad ne? Má tohle být vtip? Vím, že televize (klasická CRT) má být v 1. třídě, ale ve 2? Příjemně si odfrknu a už se těším na cestu. Složíme batožinu pod lehátko a už můžeme přivítat naše dva spolucestující. Jedná se o postarší pár, a paní vypadá dost rázně a tak se jí hnedka trochu zaleknu. Když paní zjistí, že máme lístky na oboje spodní lehátka, a oni na oboje horní lehátka, okamžitě vehementně s takovým tím buldočím výrazem v obličeji oznamuje (neptá se), že si kupé rozdělíme na polovinu, tedy každý jedno horní a jedno dolní lůžko. “Ja jiščó něznáju”, odpovídám a nějak se ze situace snažím vykroutit tak, že odcházím k východu z vlaku, podívat se na perón. Doufám, že se situace nějak vyřeší sama. Marně.

Pak se ale vracím a nějak se tedy pa-rusky domluvíme, že si kupé rozdělíme, konec konců, my s tím problém nemáme. Vlak se pomalinku rozjíždí a začínáme si ledabyle vybalovat své věci.

Postupně se seznamujeme s Táňou a Stanislavem, rusy, kteří byli na návštěvě příbuzných na Ukrajině a vracejí se zpět domů do Ulan-Ude (tedy “kousek” – 800  km za Irkutskem, na druhé straně Bajkalu). Jsou to již důchodci, oba pracovali jako vojenští kuchaři. Jen jim tiše závidím jejich kuchařské umění, které se určitě v těchto podmínkách náramně hodí. No jen si představte, uklohnit něco z toho nic, co člověk většinou s sebou na cestách má. To se ale upřímně netýká nás, kdy půlka našeho nákladu na záda tvoří právě zásoby všeho druhu. No ale kdo z vás by chtěl trpět na cestách hlady? Jsem si jist, že se nikdo neozve…

Po chvilce jdu na záchod a opět mě překvapuje nádherná čistota a novot a zařízení. Po chvilce zastavím na chodbičce pravadnicu s otázkou, jestli mohu použít koupelnu (a tím i zjistit, jestli vůbec ve vlaku nějaká sprcha je). O sprchách na transsibiřské magistrále kolují různé zvěsti i pověsti, že buď je, nebo není, nebo je, ale za poplatek, nebo ji průvodčí nechtějí odemknout, nebo ji jen chtějí použít pro sebe. Pravda je tak nějak uprostřed, to se dozvíte později

Provodnica mi s milým výrazem odpoví: “Ano, sprchu tu máme. Můžete ji použít za hodinu. Až bude možné ji použít, zajdu za vámi, a vše vám ukáži.” A vskutku, později přišla, a vše mi ukázala. Byl jsem první, kdo se v ten den ve sprše koupal, nikdo nevěděl, že je ve vlaku. Hned mi bylo jasné, že tenhle vagon musí být nový, a tak se ptám, jak je starý, jestli rok, či dva. Zvrátí oči v sloup a po spočítání času odpoví s kroucením hlavy: “Ne, ne, to ne. Jezdí tu jenom tři měsíce. To je úplně nové”. Lapám po dechu a nevím, co odpovědět. V koupelně voda neteče kontinuálně, ale stříká ve třech krátkých intervalech, kvůli spotřebě vody. Pohoda, naprostá pohoda. Usuším se, převléknu a jdu zpátky do kupé. Táňa se samozřejmě také zajímá o sprchu.

Se Stáňou se trošku najíme, přeci jen jsme za celý den jedli pár pirožek a k snídani chleba (ruský chléb je naše veka) s džemem. Jen mě udivuje, jak sakra rusové můžou vece říkat chleba? Je pozdě, a tak už jdeme radši spát. Stáňa si ulehá nahoru, já na dolní lehátko a poprvé zakusíme pocit usínání ve vlaku, který se zkrátka nedá popsat. V našich podmínkách by měl člověk pocit, že přeci po nočním spánku bude na místě, že o všechno přijde, ale ne tady, za těch 8 hodin ujedeme pouze zhruba 10 % cesty. A ještě k tomu, vlak se překvapivě docela vleče. Kde je ta slibovaná rychlost 130 km/h? Jedeme neustále kolem 50 km za hodinu, proboha jak se chce takovou rychlostí někdo dostat do Irkutska, 5500 km daleko, za slabé 4 dny? Opět si vybavuji ono přísloví “V Rusku? Tam je všechno možné.” Začínám pouze doufat, že mašinfíra ví co dělá a že tam dojedeme včas. Uvidíme, kde budeme zítra.

• Předchozí článek: Arrival to Moscow
• Následující (novější) článek: Další dny ve vlaku do Irkutska