Připravuji totiž článek s radami a tipy pro cestu po Transsibiřské magistrále, od získání víza až po odlet z Moskvy a proto bych byl rád, kdyby článek reflektoval vaše zájmy.

Takže jen do toho, ptejte se

Znáte ten pocit, když něco sháníte, tak že na to obyčejně narážíte několikrát denně, ale když to opravdu potřebujete, že to nemůžete sehnat? Tak přesně jsem řešil já, když jsem potřeboval z bankomatu rubly na nákup suvenýru. Za normálních okolností jsou bankomaty doslova všude. Nicméně já jsem celou cestu až do Kremlu nemohl najít ani jeden! Všude samé luxusní obchody, pasáže, ulice plné lidí, ale bankomat nikde!! Když už se začala blížit panika z toho, že bankomat zkrátka nenajdu, objevil jsem jeden za prosklenými dveřmi jednoho luxusního obchodu. S úlevou tahám za dveře, jenže ty jsou samozřejmě zamknuté a obchod je bez jediného zákazníka. Sakra! Koukám na bankomat, obličejem přitisknutý ke sklu si deformuji nos o bariéru mezi mnou a rubly.

Nedá se nic dělat a pokračuji dál směrem do centra, zanechávajíc mastnou skvrnu na dveřích obchodu pro Moskevskou smetánku. Již téměř zoufalý ale přeci jen po několika desítkách metrech jako zázrakem nacházím další bankomat a rychle vybírám hotovost. Následně ženu k pokladnám do Kremlu a ulevuje se mi, že nevidím žádnou frontu. Jenomže jaké bylo moje překvapení, když všechny pokladny byly zavřené, protože, věřte nevěřte, ve čtvrtek není Kreml veřejnosti přístupný.

Takže jsem šel celou cestu zpátky do hostelu, bez suvenýru, naštvaný a s přebytečnými rubly v kapse. Když jsem dorazil do hostelu, batohy již byly v úschovně a klíče od pokoje odevzdané. Rozhodli jsme se ještě tedy navštívit muzeum gulagu, které je při cestě do centra.

Toto muzeum má Rusům stále připomínat hrůzy komunistických čistek a nelidského zacházení s lidmi. Bylo založeno krátce po revoluci, i jako memento zhruba 30 milionům lidí, kteří zemřeli v gulazích. Samozřejmě, že jsme muzeum nemohli najít, protože Moskevští úředníci s hlavu s logickým číslováním domů v ulicích příliš hlavu nelámou. Takže muzeum je sice v ulici Petrovka 16, ale jako naschvál číslo 16 bylo úplně někde jinde, než 14, 15 a 17. Muzeum jsme nakonec (po půl hodině chození sem a tam) našli a zaplatili si studentský lístek na prohlídku.

Upřímně, čekal jsem víc. Celé muzeum se vešlo do dvou místností a jednoho sálu s výstavou uměleckých obrazů. V jedné místnosti bylo několik málo (asi 20) různých artefaktů, které lidé v gulazích používali (nádobí, oblečení, boty, nějaké dopisy, posudky apod.). Jeden z průvodců muzeum vychvaloval, ale my jsme byli rádi, že jsme neplatili plné vstupné. V druhé místnosti byla mapa gulagů po celém SSSR. Musím uznat, že mapa byla impozantní. Nenašli byste žádné větší prázdné místo a těch táborů bylo až příliš mnoho, nikdy by mne nenapadlo, že jich bude tolik. Největší místnost  ukrývala plátna s obrazy, jak jinak než s pochmurným tématem života v táborech. Tady člověk přeci jen již nějakou úzkost cítí a děkuje, že nemusel být součástí tak hrůzostrašné mašinerie.

Asi po půl hodině jsme z muzea vyrazili přes Alexandrovský park ještě jednou na Starý Arbat s tím, že si tam koupíme onen vysněný dárek – Fabergerovo vejce, byť dráž než v suvenýrech přímo v Kremlu. Když jsme v tom strašném vedru dorazili kolem restaurace Praga na Starý Arbat, začali jsme hledat obchod se suvenýry, kde by měli Fabergerovo vejce s kočárem uvnitř. Jak jsme ale již psal dříve, ceny těchto suvenýrů byly tak přemrštěné, že jsme vejce odmítali koupit. Dokonce jsme u jednoho prodejce “krvavě” usmlouvali cenu ze 5.000 rublů,  jeden obchod ho nám dokonce nabízel za neuvěřitelných 9.000 rublů po slevě!! Jako správný Čech se ale nedám okrást a tak jsme hledali dále. A ejhle. V jednom luxusně vyhlížejícím obchodě měli dané vejce také, ale za cenu 3.000 rublů. Již jsem se ani nesnažil smlouvat, vejce jsme hnedka koupili.

Opojeny obrovských úspěchem z úspory většího finančního obnosu jsme se rozhodli zajít do místní restaurace na tradiční ruské jídlo – bliny. Je to sice takový fast-food, ale alespoň zase vyzkoušíme něco typicky ruského. Po dlouhém čtení menu (v ruštině) a váhání jsem šel objednat, zatímco Stáňa šla najít volný stůl. Pro sebe jsem si objednal bliny s masem a pro Stáňu jsem objednal bliny s houbami. Fronta byla opravdu dlouhá, vůbec neubíhala a to také samozřejmě proto, že zákazníci nezapomněli “řádně” předbíhat. Po asi půlhodinovém čekání na mě konečně došla řada a tak jsem objednal to, co jsem chtěl. Kuchtík přede mnou palačinku upekl,  nacpal do ní náplň a musím říci, že ji efektně složil do takového trojhránku. Blinčik není ani malý, ani velký, cena ale docela “ujde”, na to že je to v centru Moskvy. Jeden blinčik s náplní stojí kolem 110 rublů. Přeberte si sami, jestli je to hodně, nebo málo. Když už mi skoro upadali nohy, z toho stání, vzal jsem celý nášup, i s objednaným pitím, a šel jsem ven na zahrádku hledat Stáňu doufajíc, že najde prázdný stůl. Bohužel, za tu dobu se nikomu nechtělo vstát o odejít, aby nám uvolnil místo.

Přisedl jsme si tedy k osamocenému (zhruba) pětatřicátníkovi, ze kterého se později vyklubal reportér televizního stanice Petěrburg. To už s ním ale Stáňa mluvila, v ruštině. Vyšlo totiž najevo, že čeká na výsledek soudního přelíčení, které se konalo na dohled od zahrádky (vskutku, před dveřmi soudu bylo spousta kamer a reportérů). Když jsem se ho ptal, koho že tam soudí, odpověděl rusky “banditi”. To bylo sice hezké, ale koho jiného než banditu by měli soudit, že? Tak jsem z něho tahal informace dál a zjistil jsem, že soudí kuplíře a obchodníky s bílým masem, tedy s ruskými a ukrajinskými ženami, které nutili provozovat prostituci v západní Evropě. S nimi bych se do křížku nechtěl dát.

Když jsem si chtěl nalít Pepsi z pet-lahve, zjistil jsem, že nemám do čeho. Kelímek mi nikdo nedal. Jdu tedy dovnitř a snažím se zjistit, kde bych mohl jeden sehnat. Nikde žádný a tak se postavím (naivně) do fronty, čekám, čekám, ale po 5 minutách to vzdávám. Když se vrátím ke stolu, novinář se na mě podívá a ptá se “Kde máš ten kelímek?”, “Nemám, je tam moc lidí, dlouhá fronta.”

V tu chvíli se zvedl a ztratil se mezi lidmi v restauraci. Za neuvěřitelných 20 vteřin (!!!) byl zpátky i s kelímkem v ruce. “Jak jste ho sehnal?”, musím se zeptat. Odpověď mě přesvědčila v tom, co už celé tři týdny tuším: “Holt musíš mít sílu a protlačit se” a zvedá ramena na znamení síly. Usměji se, poděkuji a naliji si Pepsi. To je prostě klasika. Chce-li někdo něco v Rusku zařídit, holt musí mít široká ramena a ostré lokty.

Blinčiky byli dobré a během jídla jsme si ještě stihli se žurnalistou popovídat na téma americký radar v Česku, což nebyl zrovna nejlepší nápad. Ruský pohled se zcela liší od toho Českého. Ale dobře, že jsme dojedli a museli jsme jít, protože podle mého, kdybychom tam zůstali ještě déle, možná bychom se ještě poprali Totiž, při turistice, jak dojde na politiku, je zle. Obraz vidění světa cizince je většinou diametrálně odlišný od obrazu domorodce.

S poloplnými žaludky jsme si to namířili zpátky do hostelu. Když jsme dorazili pod Ruské náměstí, naskytla se zajímává podívaná. U plotu, pod zelenými stromy, stáli vedle sebe a velmi horlivě diskutovali Lenin, Stalin a Puškin, později se k nim přidal i nějaký generál, kterého jsem nepoznal. Ale podle Mongoloidního vzhledu předpokládám, že buď jde o špatný vtip, nebo se nejednalo o tak významný post. No vážně, mrkněte se na fotku. A toho samého týpka jsme potkali v Izmajlovské tržnici, jak si to tam trádoval a obhlížel suvenýry

Ovšem abych nebyl arogantní: pokud někdo ví, koho tato osoba v kalhotách s červenými lampasy reprezentuje, napište to prosím do diskuze pod článkem!

Když jsem udělal sérii fotek (musím dodat, že si mě nikdo nevšiml a tak jsem ani nemusel platit žádné poplatky oněm hercům), odešli jsme již definitivně do hostelu, vyzvednout si naši bagáž a odjet zpátky na letiště.

Super přeplněné batohy, které byly paradoxně ještě těžší a plnější, než při příjezdu, jsme stěží dali znovu na záda. Totiž několik kilo kvalitní čokolády, ruského perníku a dvoulitrová flaška kvasu samozřejmě něco váží. Totálně rozhrkaným metrem jsme jeli nějakých 40 minut až do konečné stanice Rečnoj Vakzal, kde jsme chtěli přestoupit na autobus 851 na letiště Šeremeťjovo 2.

A hle!! Hned před východ metra stál stařičký autobus č. 851 (kloubový Ikarus) s odjezdem na letiště, ihned jsme se rozeběhli a zaplať Pán Bůh jsme to stihli. Objednávám u řidiče dva lístky, všimne si mě, něco zamumlá, ale nic se neděje. Jenomže za řidičem je turniket a bez lístku nemůžeme dál. S batohy na zádech začínáme blokovat vstup a najednou se kolem nás začnou šíleně protahovat cestující, kteří zuřivě nadávají, tlačí se na nás a strkají do nás. Já se mezitím snažím zachránit situaci tím, že žádám u řidiče jízdenky. Marně, ten si mne nevšímá. Situace se zhoršuje, v autobuse (před turniketem) vypuká panika a lidé se nemohou dostat dovnitř. Ani lidé venku nemohou ani nastoupit na schůdky. Nervózní řidič chce již odjet, a tak začíná cukat s autobusem, ale venku se tlačí další cestující. Lidé nadávají ještě více a ani já ani Stáňa se nezmůžeme na jediné slovo, nechápeme ten totální chaos. Nervozita a chaos dosahuje maxima, kdy se řidič snaží “odlepit” od zastávky a vyrazit na trasu. Jenomže na nádraží je tolik autobusů, že našemu řidič trvá cca 10 minut, než se z něho vymotá, rychlostí zhruba poloviční, než je lidská chůze. Samozřejmě na nádraží zůstává spousta lidí, kteří se už do autobusu nedostali.

Když se pomalinku rozjíždí, konečně nám prodává dva lístky. Cena mě usadila. 30 rublů + 15 rublů za bagáž/osobu, takže celkem platíme 45 rublů. Jenomže je to pouze o 15 rublů méně než pohodlná a raketově rychlá maršutka soukromého dopravce. Navíc výpadovka z města je celá ucpaná, takže jedeme neuvěřitelně pomalu. Se Stáňou stojíme v autobuse u našich zavazadel, koukáme z okna na dopravní zácpu a s nepředstavitelnou závistí sledujeme maršutky, které si to oproti nám valí světelnou rychlostí všemi směry. Vrchol závisti přichází ve chvíli, když vidím, jak maršutka č. 851 náš doslova předsvištěla směrem na letiště.

Když už se konečně blížíme k letišti, autobus neodbočuje tam, kam by měl a jede stále rovně. To mě velmi znervóznělo a tak se zeptám spolucestujícího, jestli jede na letiště Šereměťjovo 2. Milý stařík nám odpověděl, že jede, ale že to bere oklikou kolem celého letiště přes terminál Šeremeťjovo 1. V tu chvíli jsem znervózněl, protože do odletu zbývalo zhruba 90 minut a při znalosti různých peripetií a restrikcí na letišti to nebylo mnoho. Autobus se vlekl neskutečně pomalu, vyčerpaný motor přestárlého autobusu by již očividně chtěl na odpočinek, bude ale muset sloužit ještě hodně dlouho.

Teprve po nekonečných 60 minutách (!) autobus dorazil k terminálu. Jen co se se skřípotem otevřely dveře, tak jsme doslova vyběhli ven z autobusu do odletové haly. Jen mě napadá, že touto dobou bude ona mnohem rychlejší maršutka 851, kterou jsme viděli z Ikarusu, někde zpátky u metra.

Hned při vstupu do terminálu chtějí bezpečnostní pracovníci zkontrolovat batohy na přítomnost teroristických pomůcek. A tak naše ruksaky i batoh dáváme do skeneru. No, když projede náš malý batoh, bezpečák se zastaví a upřeně se dívá do monitoru. V tom vím, že je něco špatně. Jenomže on si zavolá svého kolegu, aby se podíval také. A sakra, něco je fakt hodně špatně. V tom mi přikáže otevřít batoh a vyndat krabičku. Máme tam jenom jednu – Fabergerovo vejce. Polil mě pot, protože jestli si ti chlápci myslí, že pašujeme nějaké zlaté poklady, skončíme za mřížemi! Pomalu vyndávám červené vajíčko a snažím se vysvětlit, že se jedná o suvenýr. Bezpečák otočí hlavu znovu na monitor, a chce vidět, co je uvnitř. Když vytáhnu královský kočár ve stejných barvách, oči obou chlapů se rozzáří a nad krásným suvenýrem se jenom rozplývají. Pokynuli, že všechno je OK a že můžeme dál. Zaráží mě ale, že suvenýr vidí u nás zcela poprvé!

Protože nám nezbývá čas, jdeme hnedka k odbavení. Musíme s naší bagáží projít ještě jednou rentgenovou kontrolou. Tentokrát se paní s velmi přísným pohledem nelíbila napůl prázdná lahev s jabkovicí, pořád se ptá, co to je. Když ji vysvětluji, že slivovice (zdá se mi to jednodušší než jabkovice), trvá na jejím vybalení. Ovšem já zase trvám na tom, že to vybalovat nebudu, protože pospíchám a je to někde uprostřed, takže rozhodně nebudu celý batoh vybalovat kvůli jedné lahvi. No vida!! Ostré lokty se vyplácejí! Paní mávne rukou a že prý můžeme jít. Takhle se na ně musí, pěkně všechno vykřičet

Teď už jenom projít bezpečnostní kontrolou a můžeme nastoupit na letadlo Airbus A319 připravené k odletu do Vídně. Jenomže odlet měl zpoždění cca 15 minut, do Vídně to pilot ale stihl včas… Zkrátka v Rusku, tam je všechno možné

Moskevské metro má neuvěřitelných 12 linek, 177 stanic, 292,2 km a 9.915 vlaků. Praha může blednou závistí Rozhodli jsme se, že si projedeme a vyfotíme ty nejzajímavější stanice metra, abychom se přesvědčili, co je na celé legendě pravda. Ráno jsme nastoupili na naší nejbližší stanici Cvetnoj Bulvar, což je jedna z modernější a i nově rekonstruovaných stanic, s cílem nejdříve projet celou okružní (hnědou) trasu. Přestoupili jsme na stanici Arbatskaja a poté pokračovali na první stanici okružní linky, Kijevskaja.

A tady je již možné spatřit velkolepost moskevského metra. Ze stropu visí nádherné lustry osvětlující překrásné malované obrazy jak na klenbě, tak i na bočních zdech nad sloupy. Každý obraz je jiný, ale téma je stejné: rolníci a dělníci při práci, případné ne největší malbě, na boční zdi, je znázorněn spokojený ruský lid, oslavující Bůh ví co. Na zdech samozřejmě nechybí všudypřítomný mramor.Tady se teprve člověk přesvědčí, co je pojem “umění pro masy”. Když přecházíme na přestup na hnědou linii (taktéž stanice Kijevskaja), uchvacuje (ne-moskevské) pasažéry podobný výjev. Tentokrát se můžeme kochat místo malbami nádhernými mozaikami, samozřejmě v komunistickém duchu. Na výjevech dokonce nechybí ani hlavní proletariáři – Lenin, Stalin a další.

Starým a neuvěřitelně hlučným vlakem se dostáváme na následující stanici Krasnopresnenskaja. Tato stanice snad bude nejstarší ze všech, neboť byla stavěna v roce 1905 – 1917, jak je zvěčněno na jednom ze staničních sloupů. Stanice je opět nádherná, podlaha obložená červeným mramorem, boční zdi jsou naopak z  červeného a bílého mramoru a na zdech se vystavují na odiv cestujících hnědé plastiky.

Následující stanice Běloruskaja je o poznání opotřebovanější. Stanice vypadá ušmudlaně, schody jsou mírně ošlapané a na zdech samé fleky. To je rozdíl oproti všem předešlým zastávkám. Moc dlouho se tady nezdržujeme a jedeme na Novoslobodskaja. Tady mám opět co fotit. Nádherné podsvětlené (!) obrazy ze skládaného barevného skla, lemované zlatými rámy. Výjevy tentokrát neobsahují tak silné komunistické náměty, jde spíše o abstraktní obrazy, případně s námětem přírody a rostlin.

Prospekt Míra je provedené v bílém mramoru s bílou mozaikovou klenbou a opět nádhernými lustry. Na větší focení však nemám čas. Je co si stihnu rozdělat stativ a udělat první fotku, už je u mě děžurnaja a zakazuje mi fotit. Škoda, že jsem nedělal blbého turistu, co neumí rusky, poněvadž jsem s ní začal debatovat, proč bych si  to nemohl vyfotit, když jsem si vyfotil i jiné stanice a nikdo nic nenamítal a navíc, nikde nejsou vidět žádné nápisy zakazující focení. Ach bože, “proč” mi nevysvětlila, zkrátka je to zakázáno a tak jsem toho musel nechat. Naštěstí stanice ani moc nestála za focení a tak jsme jeli dál na Komsomolskaja.

Komsomolskaja je jedna z vůbec nejhezčích stanic v Moskvě. Při vystoupení z vlaku jsem se zastavil a koukám na strop, prohnutý v zádech, s hlavou zakloněnou a pusou otevřenou. Skvost, nádhera. Jinak se to popsat nedá. Světle žlutý strop prosvětluje celou stanici, s jasně bílými štukami a překrásnými zlatými mozaikami. Zdi jsou obložené bílým mramorem a celá stanice působí monumentálním dojmem. Komsomolskaja musela nedávno projít rekonstrukcí, protože je všechno čisté, krásně vymalované a blýskající.

Nasedáme do ušmudlaného a přeplněného vlaku a po dlouhých minutách jízdy a mnoha a mnoha ujetých kilometrech vystupujeme na stanici Kurskaja. Tato zastávka není tak velkolepá jako předešlá, ale její výzdoba “do modra” je mi velmi sympatická. Strop je sice čistě bílý bez jakékoliv výzdoby, lustry jsou ale modré (i když skromnější), na sloupech jsou ale pěkné, modro-zlaté plastiky v šípovém tvaru.

Další stanice, jako Paveletskaja, Dobryninskaja či Park Kultůry nestojí za zmínku. Jsou to průměrné stanice, opět obložené mramorem, ale na rozdíl od předchozích stanic působí “těžkým” dojmem. Nejnádhernější stanici si ale necháváme na konec a jedeme přes půlku Moskvy podívat se na muzeum kosmonautiky, hned u stanice VDNCH. Nad celým muzeem se nachází “pommík” kosmonautiky s obrovitánskou “rampou” kde se na nejvyšším bodu nachází raketa, což symbolizuje start vesmírné  lodi z kosmodromu. Ovšem muzeum je zcela nacvakané turisty a vstupné také není nejlevnější, ale mohli jsme si alespoň prohlédnout expozici před turniketem, takže je možno vidět skafandr J. Gagarina, makety starých satelitů apod.

Od muzea Kosmonautiky se vydáváme tramvají na další atrakci Moskvy – svého času nejvyšší stavbu světa, 540 m (!) vysokou televizní věž Ostankino, která v r. 2000 vyhořela, a proto již není přístupné veřejnosti. Bohužel jak se tak blížíme k věži, zjišťujeme, že v podstatě to není takové, jaké jsme očekávali a tak si ji z několika set metrů fotíme a obracíme zpátky, tentokrát pěšky, na stanici VDNCH a zpět k muzeu kosmonautiky. Cestou se zastavujeme v obchodě a kupujeme si vynikající čokoládovou zmrzlinu Magnat za nějakých 30 rublů a pochutnáváme si tak při chůzi v nesnesitelném horku na oříškové polevě. U Muzea kosmonautiky si musíme odpočinout, protože nás pekelně bolí jak nohy, tak i záda, od neustálého stání v metru a ve stanicích, stejně tak jako při chůzi sem a tam po celé Moskvě Jen co pobereme trochu sil, vydáme se zpátky do metra a tentokrát máme namířeno přes celou Moskvu do stanice Vorobevy gory (Vrabčí hory), kde se nachází stejnojménný kopec, “hory”, s údajně nádherným výhledem na celou Moskvu.

Zajímavostí této stanice je, že se nachází přesně uprostřed mostu vysoko nad řekou Moskvou, takže když vyjdeme ze stanice, nacházíme se pod u mostních pilířů, ale máme to namířenou na Vrabčí horu, takže musíme do kopce. Bohužel si nikdo se značením cest neláme hlavu a tak se ptáme místních, kudy tam jít (v parku je změť různých cestiček). Zmateně a víceméně podle vlastního instinktu jdeme “stále za nosem”, do kopce na horu. Naštěstí se za chvíli opravdu ocitáme na ptačí hoře a potěší nás opravdu krásný výhled na celou Moskvu.

Musím ale uznat, že nic moc k vidění zde není. Moskva je postavená na placce a žádný významnější orientační bod, krom několika Stalinových věží, není vidět. Co ale každopádně přitáhne oko každého turisty je nová, supermoderní výstavba věžáků uprostřed Moskvy, ve stylu Hong Kongu nevo New Yorku. V současné době tam stojí, nebo se staví, zhruba osm vysokých prosklených mrakodrapů, stojících pěkně v hloučku a utvářejí tak nový vzhled starobylé Moskvy.

Pokud půjdete ještě dále, směrem k silnici, můžete si zde koupit suvenýry a to s výhledem na Moskvu na straně jedné a na Lomonosovu (Moskevskou státní) univerzitu na straně druhé. A zrovna jsme shlédli focení svatby jednoho mladého, čerstvě oddaného páru. Došlo nám, že právě focení na této vyhlídce patří mezi běžné části Moskevských svateb (tedy pokud se právě bohatší rusové neřeknou své ano v Praze, což je pro každého Rusa známkou luxusu a bohatství).

Odhodlali jsme se jít pěšky na stanici metra Universitet, což je na stejné lince jako Vrabčí hory, jen o stanici dál. No, samozřejmě jsme udělali kardinální chybu, protože jsme si neuvědomili, že stanice jsou v Rusku vzdáleny tak daleko od sebe, jakou jsou v česku zhruba zastávky na železnici. Trvalo nám přes hodinu (!!), než jsme obešli (došlo nám, že celý obrovský areál Univerzity jsme obešli dokola), takže na stanici jsme dorazili úplně ušlapaní, unavení, prostě totálně kaput. A nejlepší na tom bylo to, že jsme zjistili, že hlavní vchod do univerzity je na druhé straně, než jsme se fotili několik dní předtím, vč. nádherného parku a zahrady. Holt, za blbost se platí …

Jen tak tak jsme se dopotáceli do metra a nasedli jsme na vlak směr centrum, takže další zhruba dvě hodiny jsme jeli a jeli, abychom se podívali do stanice Majakovskaja, důkazem umu architektů předválečného období (otevřena v roce 1938) a postavena ve stylu Art Deko. Najdete ji v seznamu nejkrásnějších stanic v Moskvě, musím ale přiznat, že mě se líbila nejvíce. A to hned ze dvou důvodů. Jednak byla tato stanice právě v rekonstrukci (zhruba půlka již byla zrekonstruovaná a  bylo to opravdu znát) a jednak design stanice je nádherně čistý, bez rušivých elementů, nepřeplácaný, avšak velmi elegantní. Stanice vypadá moderně, zároveň ale velmi vkusně.

Červené mramorové sloupy stoupají nahoru, kde červená barva ustupuje béžové omítce nasvícené nikoliv lustry, nýbrž oválnými výklenky ve stropu, po jejichž obvodu svítilo šestnáct elegantních světel. Celá krása tkví v tom, že v každém výklenku bylo možné si prohlédnout nevelkou mozaiku, dokonce i bez proletariátského motivu. Ústředním motivem všech mozajek je letectví, aneb “24 hodin sovětského nebe”.

Zajímavé je také něco z její historie. Je to jedna z nejhlubších stanic – 33 metrů pod zemí a za II. světové války sloužila jako kryt. V roce 1941 se zde dokonce konal sjezd delegátů SSSR, konaný na počest 24. výročí Velké Říjnové revoluce. Byla totiž nejhlubší a také nejprostornější stanicí ze všech.

Ze stanice Majakovskaja jsme se vydali zpátky na Cvetnoj Bulvár, do parku, který se nachází naproti světoznámému cirkusu. Právě v tomto parku je spousta bronzových soch s cirkusovou tématikou a je to cílem mnoha rodin s dětmi, turistů i obyčejných lidí z Moskvy, aby se zde mohli nechat vyfotit nebo jen relaxovat. Stanička samozřejmě neodolala a musel jsem ji vyfotit s bosou nohou zasunutou ve velké bronzové cirkusové noze. Fotka vypadá zajímavě, jen nechtějte vidět, co všechno se nachází uvnitř boty Ale nejvíce spokojená byla, když si mohla vylézt na záda jednoho z klanů v předklonu, kde se fotí hlavně děti.  Nemohli jsme si samozřejmě také ujít příležitost vyfotit se u sochy Nikulina a jeho auta, resp. přímo v autě za bronzovým volantem Nejlepší ale bylo neustále hlídat foťák, který byl na stativu na chodníku, kde neustále procházely davy lidí. Ale naštěstí nikdo aparát neukradl, ale jeden pán si z toho dělal srandu a strašně se smál, když viděl “opuštěný” foťák a hnedka nám dal kázání. Docela se mi ulevilo, když jsme udělali těch několik desítek fotografií a mohli jsme si sbalit fidlátka a jít zpátky do hotelu.

Tam jsme si dali horkou sprchu, něco k snědku, do postele, pustit nějaký film a hlavně, zítra nás čeká poslední den v Moskvě a odlet domů.

Fronta nezačíná u Leninova mauzolea, ale dole na chodníku u pravého rohu Státního historického muzea. Když jsme dorazili asi v 9.20, stálo ve frontě jen něco málo kolem 30 lidí, ale zástup se rychle začal prodlužovat. Za chvíli přišli policisté, kteří frontu usměrnili kovovým zábradlím a po skupinkách začali turisty pouštět k bezpečnostní kontrole u horního rohu Státního historického muzea (tam si také můžete, vlastně musíte uschovat  všechny zavazadla – vč. ruksaků, pouzder na fotoaparát a všechny elektroniky – vč. mobilních telefonů!). Prošli jsme přesně pod Kremelskou zdí, která je lemována hroby různých VIP osobností, kterým komunistický režim dopřál privilegium být pohřben vedle největších rusů – Lenina, Stalina a dalších.

A pak to přijde. Temná, podzemní kobka s temně rudým zdobením. A tam, klidně leží Leninovo nabalzamované tělo (pokud již Rusové jeho tělo nestihli vyměnit za voskovou figurinu – nebyl by poznat žádný rozdíl). Nesmíme nic jiného, než se dívat na Lenina a přitom se nezarazit, vše ostatní je zakázáno (zastavit se, mluvit, ukazovat na něho, dávat ruce do kapes). Dál jsem ruku do kapsy a hnedka mi ji strážný vytahoval z kapsy. Sotva jsem na Stáňu zašeptal, usadil mě velmi rázným “pššššššššššt” další strážný.

Člověk si ho ani nemůže pořádně prohlédnout a už stoupá po schodech ven, k pokračování kremelské zdi a dalších hrobek, vč. hrobu Johna Reeda, významného amerického žurnalisty za bolševické revoluce.

Po Leninovi se vydáme do protější budovy – největšího obchodního domu v Moskvě, GUMu (Glavnyj Univerzalnyj Magazin – Hlavní všeobecný obchod). Jeho třípatrová budova byla postavena v roce 1893 a dnes slouží především jako obchod pro luxusní zboží. Nutno dodat, že zde najdete stejné zboží jako v jakémkoliv jiném luxusním obchodě, jen s vyššími cenami. Nehledejte zde žádné výjimečné obchody nebo zboží. I když jeden obchůdek stojí za to navštívit. Je to takový větší obchod s potravinami, kde jsou všechny artikly nádherně naaranžované a ceny, i když jsou vyšší, jsou akceptovatelné. Snad všechny oddělení jsou okouzlující – čokoláda, čaje, maso, ryby s pravým suši, apod.

Ale jak to bývá ve většině nových vícepatrových obchodech, připravili si na nás architekti (podle zadání manažerů či investorů) past. Totiž nahoru se dostanete velice lehce po eskalátorech, můžete si dokonce vybrat z několika pojízdných schodů směrem nahoru. Ale běda, chce-li někdo dolů. Chodili jsme tam a zpět, snažili jsme se najít eskalátor dolů, ale marně. Zjistili jsme, že je několik málo možností jak se dostat dolů – buď skočit na strom v dolním podlaží a z něho dolů, nebo skočit do fontány, což by možná bylo příjemnější, nebo si vzít vlastní padák. Ovšem ani jedna z možností se nám nelíbila. Ve třetím patře jsme narazili na ochranku, tak jsem toho chlapíka zastavil a ptám se, kudy dolů. Začal se otáčet, aby našel eskalátor směrem dolů, což mě dost překvapilo a až mě zamrazilo v zádech, jak asi končí šichtu? Proboha vždyť tady pracuje každý den! Pak se mu ale rozsvítilo. Vždyť tady máme výtahy! Ukázal na výtah a my jsme se s ním svezli dolů. Proč sakra dělají takovéhle pasti? Divím, že jsem dole v přízemi neviděl žádné mrtvoly zoufalých jedinců, kteří se snažili dostat ven z obchodu.

Ulevilo se nám, když jsme se dostali ven, a tak jsme si slíbili, že půjdeme do Alexandrovského parku a najíme se. To nám dodalo novou sílu pro naši druhou hlavní destinaci dne – Starý Arbat, což je ta úplně nejstarší ulice v celé Moskvě. V současné době je to nejoblíbenější pěší zóna v Moskvě plná obchodů se suvenýry, drahými šperky a samozřejmě restaurací. Několik metrů před ulicí Starý Arbat se nachází nejvyhlášenější restaurace v celé jedenáctimilionové Moskvě – restaurace Praga. Ano, podle našeho hlavní města. Jen mi přijde ubohé dávat nad vchod animovaný led-billboard.

Pokud chcete koupit suvenýr a vypláznout za to předražený peníz, určitě si kupte suvenýr na Starém Arbatu. Prodejci nabízejí na ulici lístečky s 20 % slevou a lákají do svých obchodů. I zde ale můžete cenu dále usmlouvat, smlouvání je tu naprosto běžné. Tady si mi podařilo cenu suvenýru (fabržerova vejce s královským kočárem) usmlouvat ze 7.500 rublů na 5.000 rublů, se skřípotem zubů prodavače, ale udělal jsem dobře, když jsem ho nekoupil. Totiž ceny jsou zde opravdu přemrštěné. To samé vejce mi v jednom obchodu na té samé ulici nabízeli za neuvěřitelných 9.000 rublů PO SLEVĚ!! Před slevou bratru 12.000 rublů. Co z toho, že v úplně luxusně vyhlížejícím obchodu na druhé straně ulice měli to samé vajíčko za pouhých: 3.000 rublů!! Paní prodavačka mě předtím, než mě pochválila za naši pěknou ruštinu, pověděla, že se turisté vracejí právě do jejich obchodu co zjistí, že mají bezkonkurenčně nejlevnější zboží (tedy ceny normální). Tip na tento obchod dám v dalším článku, který se bude zabývat pouze tipy na cestu do Ruska.

Na konci ulice Starého Arbatu kupodivu nachází supermarket s normálními cenami! To byl druhý úlovek dne.

Od Starého Arbatu jsme vyrazili pěšky směrem k jedné ze Stalinových věží – budově ministerstva zahraničí. Je to opět impozantní budova u rušného Smoljenského  bulváru, dokonce nám ani nikdo nezakazoval si budovu fotit a natáčet. Poté jsme šli přes Borodinskij most směrem ke Kijevskému nádraží. Již z mostu je vidět nová, supermoderní výstavba v Moskvě. Obrovské skleněné mrakodrapy v americkém stylu jsou stavěny pro potřeby velkých ruských korporací.

U Kyjevského nádraží se nachází snad největší Moskevská květinová tržnice. Seženete stovky druhů květin a kytic vázaných od několika kusů až po obrovitánské kytice. Co jsem si mohl všimnout, tak Rusové opravdu ve stylu starých dob neustále svým ženám, přítelkyním a kamarádkám kupují kytice a utrácejí za to hodně peněz. Ovšem snaha o vyfocení kytek na stáncích se nepotkalo s pochopením. Prodavači na mě začali doslova řvát, že co si to fotím, že to nemůžu a hned po mě chtěli 200 rublů. Srandisti. Dělal jsem, že je neslyším. Ale docela nás nakrkli a protože už bylo docela pozdě odpoledne, tak jsme se vrátili do hostelu, neboť jsme měli ještě jeden úkol.

Po rychlé večeři a krátkém odpočinku v malém pokojíku v našem hostelu jsme se vydali, zhruba v 18. hodin, znovu na Rudé náměstí udělat fotky za krásného svitu podvečerního Slunce a pak jsme to vzali přes řeku Moskvu k Vodootvodnyjemu kanalu, který teče podél Moskvy a na  jehož druhém konci se nachází obrovitánská  socha Petra Velikého. Tato socha (resp. kde stojí Petr Veliký u kormidla ještě větší plachetnice na podstavci stojícího uprostřed řeky Moskvy) z roku 1992 je považována za jeden z nejohyzdělejších cílů v Moskvě a jedná se v podstatě o obrovský kýč. Dílo bylo původně určené pro USA jako pocta objevení Ameriky Kolumbem, ta byla ale odmítnuta a později se objevila v Moskvě jako pocta Petru Velikému Velikost je úctyhodná – jako devatenácti patrová budova (106 metrů!). To už se ale začalo stmívat a na Vodootovrnyjském kanálu začaly být fontány osvětlovány různými barvami, což přispělo k nádherné atmosféře jakoby v západním letovisku někde ve Francii.

Někteří místní típci se rozhodli, že si přivydělají peníze tím, že budou skákat z Lužkovova mostu dolů do kanálu (ve kterém je však voda zhruba po prsa) a to tak, že řvou na kolemjdoucí, aby zaplatili za podívanou. Vždycky když se objevil někdo, kdo zaplatil (my to teda rozhodně nebyli), tak skočil do vody, a vskutku, chlapík se pak v kanále postavil a na břeh došel …

To jsme už ale šlapali zpátky přes Moskvoreckij most na nádherně osvětlené Rudé náměstí. Nejlépe osvětlený byl GUM, který vypadal přesně jako v Disneylandu – byla vidět pouze jakási “kostra” ze světelných řetězů, což bylo naprosto úchvatné. O osvětlení Chrámu Vasila Blaženého netřeba mluvit, to je prostě fantastické. Mezi trojici nej-osvětlených budov počítám jednoznačně budovu Státního historického muzea, protože osvětlení oken a jejich klenby skombinované s červenou fasádu nemá opravdu chybu. Mohu říci, že nejlepší čas pro návštěvu Rudého náměstí je opravdu až v noci. I o půlnoci je náměstí živé, plné lidí. Pokud chcete mít ale opravdu pěkné fotky, musíte si samozřejmě s sebou vzít stativ a hodně trpělivosti (ruské turisty obyčejně vůbec nic nezajímá a tak se klidně postaví před váš stativ, aby si poklábosili, a to, že fotíte, jim je úplně jedno).

Pokladna pro turisty otevírá v 9.30 a Kreml otevírá své brány v 10 hodin, my jsme byli u pokladen už pět minut po deváté a v té chvíli se již tvořila fronta, naštěstí jsme byli skoro na začátku. Je 9.30, pokladny jsou stále zavřené a pokladní stále nikde. Je to problém, protože lístky se prodávají vždy na určitý termín (např. na 10. hodinu), a pokud nestihnete dojít ke vstupu, máte smůlu.

Pokladní naštěstí přichází cca v 9.40 a my si kupujeme lístky, hned poté, co paní pokladní vyřídí rusáky, kteří nás ve frontě stihli předběhnout. Vstupné do Kremlu 350 rublů, do zbrojnice 700 rublů na osobu. To je teda mazec. Lístky nám prodává v 9.45 a protože ještě musíme odložit svůj batoh do úschovny, tak doslova utíkáme ke vchodu do Kremlu v Alexandrovském parku u služebního vjezdu. Jak tak stojíme v nechutně dlouhé frontě, vidíme jak do Kremlu vjíždějí a vyjíždějí různé limuzíny s obligátním modrým majáčkem.

Za chvíli se na nás dostává řada u bezpečnostního rentgenu, všechny mince a kovy z kapes ven, naštěstí si nemusím sundávat boty ani kalhoty. Celému procesu krom policie přihlíží chlapík v saku a s páskou přes ruku, něco jako “veřejná KGB”

Procházíme bez problému a hned za vchodem odbočujeme doleva, do zbrojní síně, kde se ve dvou patrech nachází celkem 11 sálů s různými exponáty, od korunovačních klenot, královských trůnů, zbroj ruských velkoknížat a carů a bojovníků, až po kočáry pro cary, carevny a prince a princezny. Ovšem nejúchvatnější výstava je hned v prvních několika sálech ve druhém patře. Můžete zde vidět naprosto velkolepé církevní relikvie z drahých kovů a kamenů (několika obrovských biblí ze  zlata, rubínů a safírů), kříže, kalichy, ikony apod. Nechybí zde ani zlatá kolébka pro prince. V dalších sálech se nacházejí ve směs kuchyňské sety a vybavení, jako různé tácy, kalichy, příbory, neuvěřitelně honosné samovary, džbány, konvice a samozřejmě potřebná dekorace. Vše z ryzího zlata a drahých kamenů. Jedná se většinou o dary od evropských panovníků k různým slavnostním událostem na carském dvoře. Tohle je místo přesně pro Indiana Jonese. Takové množství zlata na jednom místě je zcela bezprecedentní a každému vyrazí dech.

Hřeb výstavy je však v jedné z vitrín, kde jsme si prohlédli několik Fabergerových vejcí, které Faberge ve své firmě vytvořil a daroval carevně. Jsou opět vytvořeny z drahých kovů a kamenů, většinou otevíratelné s překvapením, nebo fungující jako hodiny apod. Mezi těmito skvosty se nachází zmenšený model carského vlaku, samozřejmě ze zlata i s natahovacím klíčkem, a tento vláček je i ve vnitř přesnou kopií opravdového vlaku. Nutno dodat, že po natažení ujede několik desítek cm.

Nevím jak vy, ale já jsem byl jako v jiné dimenzi, připadal jsem si jako dobrodruh, který našel ztracený (byť pěkně roztříděny a zasklený) pohádkový poklad.

Po asi dvou úchvatných hodinách strávených ve zbrojní síni jsme se vydali objevovat kreml, jeho chrámy a náměstí.  Srdcem kremlu je chrámové náměstí, kde se nachází hned šest (!) chrámů. Rozhodli jsme se navštívit Archangelský chrám. Když přijdeme ke vchodu, zatáhnu za dveře (které měli obrovskou protisílu), a k mé smůle neustále šel někdo ven. Já jsem jim dělal portýra a dveře jsem jim přidržoval. Když už jsem myslel, že mi upadne ruka, tak začali vycházet další lidé. Tak jsem je holt pustil, nebudu celému Kremlu držet dveře. Po asi dalších dvaceti minutách, co jsme čekali, než vyjdou všichni, jsme se konečně mohli dostat dovnitř. Byl tam několik pravoslavných kněží, oblečených v samozřejmých pravoslavných pláštích, a někteří pod pláštěm nosili modré džíny a dokonce i tenisky. Tomu říkám oddání se bohu

Kněží nám ale pěkně zazpívali jednu liturgickou píseň, načež jsme zjistili, že jsou v chrámu ukryté ostatky několika carů a knížat již od 12. století! Pak raději vycházíme ven zpátky na Chrámové náměstí. Je už po poledni a Slunce pěkně pere, jen co je pravda. Vycházíme z Chrámového náměstí, abychom se podívali na um ruských slévačů.

Nachází se zde totiž carské dělo odlito v roce 1586. Podle všeho se jedná o dělo s největší ráží na světě (89 cm) a váží 40 tun. Z tohoto děla si ovšem nikdo nikdy nevystřelil, protože mistři kameníci si to špatně vyměřili a dělové kamenné kartáčové koule, které jsou u carského děla, jsou větší než je průměr hlavně. Tomu říkám pech.

Několik desítek metrů od carského děla se nachází další artefakt ruského umu a zlatých ručiček ruských dělníků. Nachází se zde největší zvon na světě, monstrum vážící 200 tun. Tento zvon byl odlit roku 1737 jako náhrada za 130 tunový zvon, který spadl v r. 1701 při požáru z věže. Jenomže když pánové mistři chladili nově odlitý zvon, dostal se do kontaktu s vodou a hnedka se ulomil 11 tunový kus. Na se vykašlali a nechali ho 100 let ležet v odlévací jámě. Pak ho přesunuli na současné místo. Samozřejmě nemusím zdůrazňovat, že zvon nikdy nezazvonil. Tohle už není pech, ale naprostý diletantismus. No ne, jak máte svěřit něco rusům, když  takovéhle “kruciální” záležitosti vždycky podělají? Představte si výraz carevny Anny Ivanovny, pro kterou byl zvon odlit, když jí někdo sdělil, že ti tupci čerstvě odlitý, největší zvon na světě, zničili. Tady vidíte, že to s komunismem prostě nikdy nemohli dotáhnout daleko. Ono to ani teď nevypadá o moc líp s tamější demokracií.

Naproti dělu a zvonu je Ivanovské náměstí, kde mimo jiné parkují limuzíny státních pohlavárů. Běžný turista nesmí na náměstí vkročit ani palcem u nohy, podařilo se mi omylem udělat dva kroky do náměstí a ihned na mě pískal přihlížející “tajný agent” s bílou páskou přes ruku s červeným nápisem “Nemám rád turisty – jsem z Irkutska”. Ba ne, ten nápis byl jiný, ale nevím jaký. Nicméně se nám podařilo přejít do kremelského parku přes ohromný přechod pro chodce, který opět hlídal policista. Nikdo nesměl vybočit z namalované zebry, jinak ho vypískal přihlížející uniformovaný policista a pokud by neuposlechl, nejspíš by ho zastřelil voják s kvérem bez varování.

Kremelský park není nijak velký, navíc značná část je veřejnosti nepřístupná. Později jsme zjistili, že pro veřejnost je otevřena pouze menší část Kremelského komplexu, které se omezuje pouze na Kremelský park, chrámové náměstí  a poté v podstatě ještě chodník k východu z Kremlu. Všude jsou policisté, kteří se snaží vypadat naprosto vážně, někdy ale vypadají docela komicky, např. když si jeden z nich svým bíločerným dopravním “ukazovátkem” otírá nos. Jen kdyby ho viděl  nadřízený…

Ještě uděláme pár fotek a nemaje co dál k vidění odcházíme věží Kutajfa ven z Kremlu. Musím ale říci, že utracených rublů vůbec nelitujeme! Takové nádhery se často nevidí.

Jelikož jsou již tři hodiny odpoledne, jdeme rychle do úschovny pro batoh, abychom se mohli v klidu najíst, v sedě na trávě v parku. Poté se vydáváme na Rudé náměstí přes Alexandrovský sad a přitom míjíme hrob neznámého vojína. Jedná se o vojína, který padl za 2. světové války na nejvýchodnějším bodě fronty, tedy v bodě, kde byli Němci nejblíže (doslova na dohled) od Moskvy. Jen mě udivuje, že nikdo nebyl schopen zjistit, o koho jde. To neměli vojáci žádné identifikační známky? Čestná stráž se skládá ze dvou vojáků a třetí na ně dohlíží, stejně jako na turisti, kteří si je fotí. Jak je zde zvykem, hlídka neustále píska na píšťalu kdykoliv se jí zdá, že turista překročil hranici (řetěz). Okamžitě je z místa vykázán. Taková je kázeň u hrobu neznámého vojína.

Poté docházíme na Rudé náměstí a rozhodneme se navštívit pohádkový chrám Vasila Blaženého. Vstupné je pro studenty levnější (50 rublů místo 150) a pokladní dokonce ani nechce vidět studentský průkaz. Jak z venčí vypadá chrám pohádkově a překrásně, vevnitř bych řekl, že není ani moc o co stát. Celý interiér prochází rekonstrukcí, očividně velmi pomalou. Nicméně hned po vstupu je možno vidět nádhernou kapli, doslova vyšperkovanou do zlata (pravé zlato to asi není), nicméně zbytek chrámu nestojí moc za zmínku a tak se zde moc dlouho nezdržujeme. Ale musím uznat, že tu mají alespoň nádherné pohledy, které jsem nikde jinde neviděl. Jak jsem již psal, v Rusku, i v Moskvě, je problém koupit jakékoliv pěkné pohlednice, ale v tomto chrámu opravdu můžete najít nádherné pohledy.

Z Rudého náměstí jsme šli ulicí Petrovka až do našeho hostelu. Při cestě jsme narazili na “supermarket” a tak jsme zašli dovnitř, abychom doplnili zásoby. Banány byli v akci, tak jsme jich pár koupili. Jenže za chvíli se mi doslova podlomili kolena, když jsem viděl ceny ostatního zboží. Jeden sáček čipsů 1.100 rublů, kilogram jahod v plastové krabičce 1.890 rublů, 80 g obyčejný jogurt 250 rublů, jogurty Nesquik 6x 50 g 280 rublů, 1 litr mléka 95 rublů. A takhle bych mohl pokračovat. Neuvěřitelné. Nevím, jestli sem chodí nakupovat Putin a jeho přisluhovači, ale tohle bylo fakt šílený. Ceny potravin v Moskvě jsou opravdu vysoké, zejména v takových to supermarketech. Zajímavé je, že ceny jsou mnohem nižší, “normální”, v klasických obchůdkách s pultem, výběr není takový, ale ceny jsou alespoň racionální.

Před cirkusem je postavená socha Jurije Nikulina v cirkusovém obleku, jak stojí u starého automobilu. Je to pocta snad nejznámějšímu klaunovi celé Rusi o kterém se říká, že byl “nejmilovanějším mužem národa”. Každý večer bylo před cirkusem velmi rušno, jak je oblíbené.

Když se začalo stmívat, vrátili jsme se na hotel.

Příští den jsme se rozhodli vydat na Izmajlovský trh. Izmajlovská tržnice je největší trh svého druhu v Moskvě, zaměřený na suvenýry a sběratelské věci. Jestli si chcete koupit v Moskvě nějaký suvenýr, vydejte se právě sem. Rozhodně zde nenakoupíte žádné maso, zeleninu, ovoce apod. Je to trh pouze se suvenýry. 

Tržnice je obrovská, z dálky vypadá jako nějaké kýčovité město plné ruské barevné architektury. Když přijdete blíže zjistíte, že to kýčovité opravdu je. K projití celé tržnice si připravte minimálně hodinku. Za vstup se platí 10 rublů, když je tržnice otevřená – ve středu, sobotu a neděli. Když ale přijdete v jiný den, i tak najdete spoustu stánků otevřených a vstupné platit nemusíte. Pokud se zdá někomu šestikorunové vstupné moc, je zde způsob, jak se na tržnici dostat zadarmo. Stačí před hlavním vchodem odbočit doleva a jít na parkoviště. Z parkoviště jděte doprava směrem ke stánku s jídlem, tam je průchod do tržnice. My jsme měli lístek, takže nevím, jestli to funguje .)

Říká se, že ceny jsou zde nejnižší, ale některé věci jsme našli jinde v Moskvě levněji, a to výrazně. V každém případě ale smlouvejte, a smlouvejte hodně. Cenu můžete automaticky usmlouvat alespoň o slušných 20 %, když se budete hodně snažit, tak i více. Ceny mají tendenci klesat tak, jak jdete více dozadu. Já jsem se snažil smlouvat a vždy jsem cenu usmlouval o nějakých 20 až 25 %. Ale trhovci to zkoušejí různě. Měl jsem zájem o hrací karty s fotkami Moskvy. Obvyklá cena je tak kolem 100 rublů (ale viděl jsem je někde i za 50). Když jsem se zeptal jednoho trhovce, kolik stojí, nabídl je za 200 rublů. Tak jsem si hlasitě odfrkl a říkám, že je to předražené. Během briskní vteřiny sám slevil na 150 rublů, ale i tak jsem šel pryč. Nakonec jsem si karty nekoupil, protože po rozbalení balíčku se mi karty ale vůbec nelíbili (obal vypadá nádherně, tak svůdně. Jak se říká, obal prodává

Dále zde najdete neuvěřitelné množství matrjošek, nepřeberné množství druhů šachů i typických dřevěných malovaných krabiček či šperkovnic. Nejen suvenýr živ je trh a proto se zde prodávají všelijaké padělky. Proč kupovat originální hodinky od Cartiera, Logines nebo Patek Philippe za statisíce korun, když si je tady můžete koupit  za několik málo tisíc rublů. Nebo “zaručeně originální” (i s nápisem “originální”) DVD s nejnovějšími filmy, které ještě ani nevyšly na DVD. Např. nejnovější trhák Andělé a démoni, u nás teprve v kině, tady dostupné za 100 rublů (60,- Kč) i s anglickým dabingem. Cožpak o to, dá se čekat, že  Rusové filmy budou kupovat, ale koukal jsem s otevřenou pusou na skupinu dychtivých postarších Francouzů, kteří oblehli stánek s filmy a doslova se hrabali ve filmech a drali se, aby si filmy za úžasných 60 Kč mohli koupit. Byl to naprosto úžasný pohled, když si důchodkyně kupuje hrst filmů na ruské tržnici a přitom má na tváři blažený výraz, jako by vyhrála ve Sportce.

To já jsem si koupil pár magnetků na lednici za 30 rublů/ks, Stáňa matrjošku, usmlouvanou z 80 na 60 rublů a stolní dřevěné sponky na ubrusy za 350, usmlouvaných na 300 (které jsme pak viděli v malém obchůdku za 200).

Po nákupu jsme vyrazili zpět, s teplými masovými pirožkami v ruce, abychom si prohlédli jeden z největších parků v Moskvě: Park kultury a oddychu. Je to obrovský park, jenomže vzhledem k tomu, že byla děsná zima, zel park prázdnotou a zavítalo sem jen několik největších odvážlivců a otužilců. I přes to, že byla neděle, atrakce zeli prázdnotou. Mezi atrakcemi jsou různé gumové nafukovací hrady, vodní zorbing, kolotoče apod.  Park je ale krom centrální části, kde se nachází rybník, obrovské květinové záhony a velké ruské kolo, velice neudržovaný. Je to v podstatě les bez jakékoliv architektury. Prostě jak tu stromy rostou, tak tu rostou.

V centrální části samozřejmě nechybí nadživotní bronzová socha Lenina hledícího směrem k lepším (socialistickým) zítřkům. Naším záměrem je projít celý park a dostat se na protější stranu, kde se nachází metro, protože se nechceme vracet zpátky na metro Partyzanskaja. Jenže to jsme netušili, jak ten park je velký, takže když jsme se asi po hodině chůze dostali do středu, byli jsme pěkně unavení a zmrzlí. Šli jsme dál směrem na protější stranu, kde stojí obří ruské, pomalu se otáčející ruské kolo. I přes to, že nikde skoro živáčka, stále se točilo. Musím ale uznat, že jedno svezení je docela levné – zhruba 90 rublů. Avšak voda v přiléhajícím rybníku je úplně špinavá, zelená a plná odpadků. Jaký kontrast k vodám Bajkalu

Jdeme dál a najednou si všímáme veverek poskakujících podél cesty, jedna se dokonce odváží až úplně k nám. Jsme z toho úplně paf a Stáňa samozřejmě kameruje.  V tom nás vidí jedna postarší dáma venčícího svého pejska a řekne nám, že veverky k nám příjdou a budou zobat z ruky, načež nám dala hrstku nějakých semínek. Neuvěřitelný! Tak je zkoušíme nalákat na naši dobrotu, ale k mé samozřejmé smůle se k nám žádná z těch veverek neodváží. Sakra. Později se nám ale podařilo jednu veverku nalákat a ta si od Stáni vskutku oříšek z dlaně vzala

Co by to bylo za ruský oddychový park, kdyby v něm nebyly přítomny vojenské artefakty z “velké vlastenecké války”. Ani mě nepřekvapil tank T34, nebo Stalinovy varhany či velké dělo, ovšem trochu jsem byl překvapen z raket, které byly přítomny. Holt ruský národ je tak “trochu” militantní.

Když jsme se chtěli vymotat z toho obludného parku, nemohli jsme najít cestu ven k nejbližšímu metru. Zeptali jsme se místního chlápka, kudy nejblíž ke stanici a k našemu překvapení nás odkazoval celou cestu zpátky. To jsme sice nechtěli, ale počkal si, aby nás zkontroloval, zda-li jdeme správným (nakázaným) směrem. Po dalších asi čtyřech hodinách chůze jsme došli k metru. Museli jsme pospíchat, dali jsme si schůzku s Daryou, která nás zavede do velkolepé Treťjakovské galerie.

Já tedy na umění moc nejsem, ale Treťjakovská galerie je zkrátka “nutno vidět” záležitost. Galerie je pojmenována na počest Pavlu Treťjakovovi, mecenáši ruského umění. Jsou tady tisíce a tisíce obrazů jak ruských panovníků, tak i jejich rodin a samozřejmě i slavné a méně slavné obrazy různých témat. Mezi nejvýznamnější autory patří F. S. Rokotov, Levický, Borovikovský, Kramský, Repin nebo Surikov. Co mě ale nejvíce dostalo byla ta ukrutná zima. Nevím, co s tou klimatizací všichni mají. To ji neumí obsluhovat? Nejdřiv ve vlaku, a teďkon tady. Všude, kde je klimatizace, je děsná zima. Začíná mě škrábat v krku a jsem pěkně unavený. Když trávíme v galerii asi třetí hodinu a vidím dvou tisící obraz, vzdávám to a jdeme pryč.

Musíme se trochu osvěžit a tak jdeme do pobočky Jolky-Palki, což je ruský restaurační řetězec levnějších jídel, ovšem nečekejte žádná super levná jídla. Jeden malý čaj stojí 65 rublů, čtyři plátky chleba 25 rublů a polévka (Boršč, šči, …) kolem 100 rublů. Ale co si v Jolki-Palki dejte, je salátový bar za 350 rublů. Vtip je v tom, že můžete sníst co chcete, sami si v salátovém baru naberete co hrdlo ráčí, sníte to, a můžete se vrátit k baru pro další porci. Nakonec to vyjde opravdu levněji než si dát porci oběda. Ale pozor! Varuji všechny, kteří by byli  svedeni koupit si salátový bar pro jednoho a jít z něho dva. Jestliže vás obsluha uvidí, naúčtuje vám ho dvakrát!! Já si objednal šči s chlebem, protože jsem ji chtěl ochutnat. Nutno dodat, že polévka byla opravdu dobrá, ale nebylo to, co jsem očekával. Je to zelná polévka se smetanou, ale byla moc řídká, takže už ztrácím naději na to, že ochutnám pravou ruskou domácí polévku, ať už boršč nebo šči.

Jolki-Palki najdete u stanice Tretjakovskaja, přímo naproti východu, pár metrů od vchodu do Traťjakovské galerie. Samozřejmě poboček je více po celé Moskvě.

Když se tak válíme na sedačkách a užíváme si tiché a pomalé jízdy, najednou k nám přistupují dvě ženské, které nastoupili na krátké zastávce v Angarsku, což je čtvrtmilionové město na řece Angaře, asi 50 km západně od Irkutska. V Angarsku je největší průmyslová zóna v Asii a také velká vojenská a letecká základna Ruské armády.

Lila je “dočka” (dcera) Galjy a jedou (jak jinak) do Bělorska na dovolenou za svými příbuznými. Bohužel se musíme líně zvednout a vyklidit místo pro nové spolucestující, což se nám fakt nechce. Ale ihned zjišťujeme, že Galja je velmi komunikativní a neustále si chce s námi povídat a hned se také dozvídáme, jak moc si oddychla, že je v kupé s námi, protože před nástupem měla obrovský strach z toho, s kým ty čtyři dlouhé dny v kupé stráví.

Protože si dlouze povídáme, zjišťujeme, že Galja pracuje v armádě (jak jinak), tedy u letectva jako letový dispečer (ten co zapisuje polohy letadel na sklo, jak to známe z filmů), ale již v jejich 45 letech dosloužila a až se vrátí zpátky do Ruska, bude už v důchodu. Tomu říkáme pohodička. Lila je její šestnáctiletá dcera, která studuje poslední ročník na střední škole a chce jít na VŠ, ale nemá absolutně žádného tucha, kam chce jít a co chce dělat.

Zjišťujeme, že na toaletách chybí jak mýdlo tak i nějaké ubrousky, naštěstí se to netýká toaletního papíru. Samozřejmě ihned zjišťuji, jak je to se sprchou. Sprcha je přítomna, opět ve štábním vagonu uprostřed soupravy a použití sprchy stojí 91 rublů. Ale zadarmo se dá omýt na toaletě, když člověk ví jak na to. Na záchodě je totiž výpusť, takže všechna voda odteče z podlahy pryč.

Když se druhý den ráno probudíme, tak prší a počasí nevypadá vůbec pěkně. Obloha je černá, s nízko položenými hutnými mraky a na náladě nám to nepřidá. Navíc puštěná klimatizace je nastavena na 20 stupňů a tak se na horním lůžku (doslova!) klepu zimou a to jsem se ještě v noci musel přikrýt peřinou. Modlím se, abych nedostal chřipku. Postupem času se však počasí zlepšuje, a dopoledne máme již krásnou modrou oblohu se svítícím Sluníčkem.

Ráno zastavujeme v Kranosjarsku a kupujeme si čerstvý chleba. Jak tak jdeme pomalinku zpátky do vlaku a Stáňa drží onen chleba, nevšimne si před sebou na zemi stojících lahví piva a samozřejmě do nich kopne, ty se rozkutálejí jako kuželky a pro Kristovy rány neřekne nic horšího než “Sorry”, toho se hnedka samozřejmě chytil jeden z pasažérů, komu patřili, a že “to teda není rusky!”, začal nadávat a už už jsem myslel, že máme první velký průser, tak jsem řekl “Izvinitě” a toho teda trošku uklidnilo. Ale nevím, proč Stáňa chodila rok na kurz ruštiny, aby se pak v Krasnojarsku omlouvala “Sorry”

Odpoledne zastavujeme na 25 minut v Mariinsku a tady toho bábušky prodávají nezvykle mnoho: pečivo, pirožky, samsy, ale i různé suvenýry a kupodivu i krásné oranžové raky. Jeden “větší” rak stál 60 rublů, tak jsme si jednoho koupili, že ochutnáme. Od Galji jsem se dozvěděli, že koupený rak vůbec není velký, ale malý. A  ještě jsme ji požádali, ať nám ukáže, jak se takový rak jí. Myslel jsem, že si pěkně pochutnáme na masíčku, jenže spíš to bylo na 4 jednohubky. Ono se totiž jí maso pouze z jedné části klepítek a ocásek, a to je všechno! Celý zbytek těla se nejí. Jo, ještě je tedy možné vysát všechny nožičky Ale jinak je maso raka vynikající a doporučuji všem!

Po téměř šesti hodinách cesty jsme zastavili na 15 minut v Novosibirsku, rozhodl jsem se jít před nádražní halu a udělat pár fotografií, což se mi podařilo, venku stojí zasklená originální parní lokomotiva, ale ne ta známá velká železná, ale jedna z prvních typů lokomotiv vůbec, obložená dřevem, malinká a pouze se třemi páry kol. Je opravdu nádherná a zrestaurovaná. Ovšem horší chvíle teprve měli nastat. Najednou jsem nemohl najít cestu zpátky na můj peron, v dáli jsem viděl pouze nadchod, ale vzhledem k tomu, že jsem to s focením přehnal, nezbýval mi čas dojít nadchodem k mému vlaku. Vběhl jsem tedy zpátky do haly, nemohl jsem ale najít podchod. Tak jsem chvíli pobíhal tam a zpátky, až se mi naštěstí podařilo ho najít a doslova doutíkat až do vlaku, zhruba 120 vteřin před odjezdem. Tentokrát jsem měl štěstí

Když jsme měli chvíli “volno”, rozhodli jsme se projít celý vlak. Překvapil nás nový a perfektně zařízený restaurační vůz, s moderními koženými sedačkami ve vínové   barvě i perfektní naaranžování květin. Všude čisto a pořádek. Takhle si představuji restaurační vůz! Jak jsme tak prošli celý vlak, zjistili jsme, že náš vagon je opravdu ten nejstarší a také to, že v tomto vlaku je mnohem více vagonu třídy plackartna, než tomu bylo u vlaku Rossija.

Když jsme se vrátili, naučili jsme obě dvě hrát Kent a hráli jsme asi hodinu a půl. S největší lítostí musím konstatovat, že jsme se Stáňou, sakra, prohráli. Je to kruté, ale je to fakt.

Druhý den bylo počasí opět špatné, s děštěm, a za celý den se toho moc nezměnilo. Navíc byla obrovská zima a při zastávkách jsme dokonce na nástupišti trávili co nejméně času. Odpoledne mi Galja daruje jednu ze svojích vojenských košil, což nejdříve odmítám, ale když vidím, že není jiná možnost, tak ji přijmu. Když už jsme byli u toho, navlíkl jsem si svoje hnědé kalhoty a Galja mi půjčila takové látkové vysoké boty, pod kolena, a v tu ránu vypadám jako pravý sibiřský zálesák!

Odpoledne se díváme všichni čtyři na film na notebooku. Pak ale vlak zastavuje na nějaké neznámé zastávce (ani ne ve stanici) a hodinu stojíme, aniž bychom věděli, co se děje. Přitom nás neustále míjejí vlaky z druhé vlaky se svištivím zvukem, a občas i v našem směru. Proč stojíme zrovna my opravdu netuším. Po hodině se vlak rozjíždí a ztrátu rychle dohání.

Večer opět provodnica luxuje celý vagon. A jsme opět o provodnic. V tomto vlaku jsou provodnice ještě nepříjemnější než jinde. Vůbec se se mnou nehodlají o ničem bavit, a to i když se snažím mojí lámanou ruštinou. Když se snažím zeptat, proč nefunguje elektrická zástrčka, projde kolem mě, něco za chůze prohodí a je zase pryč. Když zástrčku zkouším za chvíli, jestli snad nebude fungovat, tak samozřejmě nefunguje. Když se snažím jakoukoliv provodnici vyfotit, okamžitě se otáčí. Zkouším tedy fintu. Zkrátka se jí uctivě zeptám, na peroně, jestli si ji můžu vyfotit. Samozřejmě že nesmím. Když si chci vyfotit jenom její výložku s hodností, samozřejmě že nesmím. Takový je život platícího zákazníka u ruských železnic.

Sobota je náš poslední den ve vlaku. Opět není hezké počasí a je zataženo, občas prší. Ve vlaku je stále zima jako v mrazáku a nejsou žádné známky zlepšení. Odpoledne si začínáme pakovat všechny věci, ještě ale stihneme podepsat pohlednice z ČR a předat naše nějaké fotografie našim dvěma spolucestujícím. Slíbíme, že pošleme nějaké fotografie e-mailem a ještě si vyměňujeme e-mailové adresy. Necháme se vyfotit jednou holčinou ve vlaku. O půl páté odpoledne konečně přijíždíme do Moskvy a už se nemůžeme dočkat, až začneme naši detailnější prohlídku Moskvy.

Ráno o půl deváté, po snídani, běžím celou cestu 4 km k poště. Občas se zastavím a vyfotím si nádherný Bajkal, z části ještě ponořený do mlhy, vč. kotvící větší lodi patřícímu nějakému ruskému dolarovému milionáři. Při cestě na poštu ještě vidím postarší paní, která ručně vybírá odpadkové koše a obsah přendává do pytle, který táhne s sebou. Netuším, jestli se jedná o bezdomovkyni, nebo je to zaměstnanec jakých si technických služeb, tak či onak mě udivuje, že se s tím táhne takovou dálku.

Když udýchaný dorazím na poštu, mají naštěstí otevřeno, již od osmé hodiny. Rychle kupuji známky, musím zaplatit 100 rublů a tak pošťačce za přepážkou, mimochodem v novém a hezkém interiéru, předávám 1.000 rublovou bankovku. Následoval takový ten pohled, za který byste vraždili. Podívala se na tu bankovku, zeptala se, jestli nemám drobné a když říkám, že ne, oddychne si, pokroutí si obličej takovým způsobem, že mám sto chutí skočit na tu ženskou přes pult a pořádně ji proplesknout. Musela se totiž zvednout a jít do trezoru, aby si rozměnila, což byl pro ní očividně totálně nadlidský úkol.

Já nechápu, proč v Rusku tisknou bankovky o hodnotě 1.000 rublů a vyšší. Nikdo je nechce, všichni chtějí drobné maximálně do hodnoty 500 rublů, ideálně storublovku. V tu chvíli jsem akorát přemýšlel, co by udělala, kdybych na ni vytáhnul ruskou nejvyšší bankovku – pětitisícovku. Buď by na mě z podstolu vytáhla nějaký kvér a rovnou mě za to odstřelila, nebo mě přinejmenším vyhodila z pošty, ať si jdu známky koupit někam jinam. Tento přístup miluju – člověk utrácí peníze a je to ještě otravuje…

No ale přeci jen nějakých drobných 900 rublů sehnala a vrátila mi. Mohl jsem tak známky nalepit a konečně pohlednice poslat. Utíkal jsem zpátky na ubytování, kde jsem ještě u dveří potkal již odcházející Londýňany a tak jsme si ještě vyměnili e-mailové adresy, popřáli šťastnou cestu a to bylo naposledy, co jsme se viděli.

Narychlo jsme si sbalili věci, já se ještě vykoupal v 50 let staré vaně a už už jsme šli, abychom neprošvihli autobus do Irkutska. Když přijdeme na zastávku, ještě uděláme několik fotek Bajkalu dole na ochozu kruhovité plechové budovy, zřejmě nějakého čerpadla, a vracíme se na zastávku. Zhruba za deset minut přijíždí autobus, lístky vidět nechce a tak nastupujeme.

Na cestě do Irkutska je koncentrace policejních hlídek menší, než v době návštěvy Putina, ale stejně jich je to jako much. Na mnoha a mnoha křižovatkách stojí policejní hlídky a kontrolují “nebohé” řidiče. To tedy není jako u nás, kdy potkáte policejní hlídku zhruba jednou za 550 km. Cesta do Irkutska trvá asi hodinu a půl, a tak spíš odpočíváme a nabíráme síly na čtyř denní cestu vlakem.

Po příjezdu na autobusové nádraží jdu do opravdového (!) supermarketu a kupujeme nějakou zeleninu a pečivo, a ještě si vezmeme něco na zub – perníčky. Bohužel až ve vlaku zjišťujeme, že to jsou perníčky s mentolovou příchutí, takže máme po srandě. Ten Irkutsk je fakt nějaký zakletý.

Když vystoupíme před hlavním nádražím, jdeme se najíst do rychlého občerstvení – Stáňa si dává pelmeně – taštičky plněné masem se smetanou a já si dávám boršč s chlebem. Pelmeně jsou vynikající, ale porce je malá. Bořšč je zase co do velikosti OK, ale místo husté polívky dostávám vodu se zelím a několika kousky masa. Takhle si tedy pravý ruský boršč nepředstavuji. Bořšč stál neuvěřitelných 65 rublů a tak jsem opět naštvaný za vyhozené peníze. Nesnáším Irkutsk!

Když dojíme, jdeme se projít kolem prodejních kiosků naproti nádraží – všechny prodávají to samé: pečivo, jídlo, pečivo, jídlo, zákusky, černé kopie filmů na DVD a alkohol, a zase jídlo.

Omrzí nás to a jdeme do čekárny v prvním patře nádraží. Udivuje nás, jak luxusní to tady je. Všechny sedačky v béžové kůži, všechno jako nové, velká plasmová televize i nádherná velká okna. Já jdu ven fotit a Stáňa odpočívá, když se vrátím, už nás nahání nějaká paní z kanceláře, že tady nemáme co dělat, že je to placená čekárna (naprosto prázdná). Tak si musíme sbalit všechny věci a jít dolů do “normální” čekárny, která je naopak úplně plná, ale nacházíme nějaká volná místa na plechových lavičkách úplně vpředu.

Jak tak čekáme, přijíždí dlouhý vlak směrem z Moskvy, jdu se podívat a co nevidím – jedná se o poštovní vlak skládající se z dvaceti vagonů narvaných poštovními zásilkami. Tomu říkám poštovní vlak Tady se nikdo s ničím nebabrá.

Asi po hodině a půl čekání můžeme konečně nastoupit do našeho vlaku. Vlak č. 009 Bajkal má své vlastní vagony, designově upravené, modrobílé s nápisem Bajkal. Provodnica nám kontroluje lístky a ukazuje nám naše kupé. Hned nás mile překvapí, že na stole máme připravený ledový čaj, Marsku a další sušenky. Bereme si Marsku a ledový čaj, zbytek necháváme našim spolucestujícím. Jenomže jakmile se vlak rozjede, přijda provodnica vzít si lístek na vlak, ale nezapomene dodat, že ty sušenky a pití je za poplatek, a že to musíme zaplatit. Zaplať pán Bůh, že jsme to nesnědli a pěkně jí to všecko vracíme zpátky, jen ať si to vezme.

No, nemusím asi popisovat, jak jsem v těch plavkách vypadal. Prostě plavky na urostlého ruského vojáka a ne na českého kolibříka vážícího 65 kilo i s ponožkami Ale při menším sebezapření jsem zosnoval plán, jak se vykoupat, a přitom nerozesmát všechny okolo. Holt musím rychle do vody, rychle z vody a ve vodě být alespoň po pás. Pak si toho nikdo nevšimne

Po dosnídání instantních vloček s čokoládovou příchutí jsme sbalili vše potřebné na náš relaxační den na pláži – plážové rákosové lehátko, kžížovku, časopis, pití, něco k snědku, plavky (!), foťák a kameru. Opalovací krem jsme nepotřebovali.

Zatímco včera bylo vedro k padnutí a obloha bez mráčku, dnes foukal chladný vítr, bylo úplně zataženo a teplota se dostala snad někam ke 20 stupňům. Ideální počasí na relaxaci, jen co je pravda. Protože jsme vstávali až zhruba v devět hodin, vyrazili jsme k Bajkalu až v jedenáct hodin dopoledne. Ani jsme neměli kam spěchat.

Cestou do Listvyanky jsem se rozhodl vyfotit si sérii typických ruských, dřevěných vyřezávaných oken na domcích, protože co domek, to jiný tvar a barva okna. Mohl by tak vzniknout zajímavý set. Zatímco jsem fotil okna ve vesničce, Stáňa se (opět marně) pokoušela sehnat plavky. Co vám mám povídat, v Listvyance očividně nikdo nepočítá s tím, že by se někdo koupal v Bajkalu a tak tu nikdo žádné plávky neprodává.

Zastavujeme se v mini přístavu v centru Listvyanky, protože je tu několik stánkařů, kteří prodávají suvenýry. Já se zajímám o magnetky na ledničku, ale nemohu najít žádný kloudný magnetek, a navíc, za jeden kus škaredého magnetku chtějí 100 rublů (t.č. 60,- Kč). No tedy, to si snad dělají srandu? Okrást se nenechám a pokračujeme dále.

Když v tom vidíme malý karavan, kde prodávají něco, co vypadá lákavě, i když ne moc typicky Rusky. Za 100 rublů nabízejí porci uzbeckého Ploftu, něco na způsob  rizota, který se připravuje v obrovské “wok” pánvi, ale obsahuje větší kousky mrkve a hlavně masa. Sice 100 rublů za jednu porci není málo, ale rozhodneme ploft ochutnat a objednáváme. Prodávající (zřejmě opravdu Uzbek) je maximálně ochotný a porci nám připraví do plastového talířku vč. plastového příboru pro oba. Neochotně předáváme storublovou bankovku a usedáme u stolu hned u nábřeží Bajkalu.

Ploft je moc dobrý, ještě lepší pro přidání trochu syrové cibule, a tak po chvilce na talířku nezbývá vůbec nic. Rozhodneme se jít dál podél silnice vedoucí skrz Listvyanku, narážíme na další stánky prodávající suvenýry. Opět hledám nějaké magnetky na lednici, tentokrát je u jednoho mladého rusa výběr mnohem lepší, ale cena je opět krutě vysoká: 100 rublů. Vybaven cennou informací z knižního průvodce, že je na tržnicích třeba smlouvat, nervózně zkusím na prodavače: “100 rublů je moc. Koupím to maximálně za 80 rublů”, “Tak jo, za 80 rublů”, odpovídá hnedka prodavač. Překvapen jednoduchostí a rychlostí smlouvání tahám z peněženky 80 rublů a vybírám si magnetek, který se mi nejvíce líbí. Byl jsem hrdý, že jsem ušetřil celých 20 rublů a umím smlouvat! To se v životě přece hodí.

To jsem ještě netušil, že na tržnici, která je hnedka přes ulici, prodávají ty samé magnetky za 40 rublů. Mě sebevědomí je ta tam. No ale pro zlepšení nálady se se Stáňou rozhodneme, že si na pláž koupíme uzeného omula. Na stránku nejblíže vstupu nám omula nabízí za 100 rublů. Odmítáme. Když ale dojdeme ke stánku,  který je vstupu nejdále, nabízí nám omula za 60 rublů, zkouším smlouvat a úspěšně cenu usmlouvám na 40 rublů za větší uzenou rybu. Kupujeme tedy dvě a ještě jednu sušenou rybu – taktéž omula, za 60 rublů usmlouvaných z 80. To máme hnedka 60 usmlouvaných rublů! Jsem fakt dobrý

Ryby nám zabalila do novinového papíru a mohli jsme jít konečně někam na klidnou pláž, kterou jsme však museli nejdříve najít. Šli jsme tedy pořád rovně po silnici, která po chvilce skončila u vjezdu do nějakého starého areálu, který byl přetažen lanem, že by zavřeno? Chtěli jsme areál projít a dostat se tak na druhou stranu k pláži, v tom nás však zastavila “Ochrana” v modrých maskáčích a baretu, že prý dál nesmíme. Muž v maskáčích vypadal nanejvýš vážně jako by hlídal výrobu atomových pum a tak jsem se s ním nechtěl dohadovat. Ukázal nám silnici, která obchází celý areál a po ní jsme se také vydali. Po chvilce jsme dorazili na pobřeží a našli jsme si pěkné, relativně osamocené místo na oblázkové pláži. To ale nebylo tak úplně jednoduché. Pláže okolo Bajkalu jsou neuvěřitelně špinavé – plastové i skleněné lahve, konzervy, plastové sáčky, špačky od cigaret, ohniště, to vše najdete na plážích u Listvyanky. Rusové si moc s uklízením odpadků moc hlavu nelámou.

Musel jsem tedy najít nějaké vhodné místo, kam rozložit naše lehátko. Mnoho lidí na pláži nebylo, jen pár odvážlivců v zamračeném dni se odhodlalo jít na pláž. A pouze dva blázni se odhodlali vykoupat se v ledové vodě. Samozřejmě jsem to byl já a ještě jeden blázen, který se vykoupal po mě.

Já jsem skočil do vody několik minut po příchodu a několik lidí vzdálených asi 50 metrů od nás mě s neskrytým zájmem pozorovalo. Ono je docela složité dostat se do vody, a to díky velkým kluzkým kamenům ležícím na dnu, takže jsem do vody ani tak neskočil, jako spíše dopotácel. Když jsem byl ve vodě asi po pás, odhodlal jsem se k téměř infarktovému činu – celý se potopit. Po odpočítávání třech (ve skutečnosti asi tak deseti) vteřin, jsem se ponořil. Byl to stav vskutku infarktový, ale ustál jsem ho. Stáňa měla samozřejmě obrovskou srandu z celé situace, ale zahřál jsem se několika tempy. Stáňa samozřejmě kameruje, protože je to životní zážitek, vidět mě trpět v ledové vodě 8000 km daleko od domova.

Musím ještě udělat několik póz pro fotografku a už opět vidím, skrze čistou vodu, že mi začínají modrat palce u nohou, ve vodě jsem už nějakých neuvěřitelných 7 minut. V hlavě se mi začíná honit myšlenka, jestli tady mají někde nějakou nemocnici nebo zdravotnické centrum pro záchranu podchlazených nebo umrzlých jedinců, co se odhodlali vykoupat se v Bajkalu. Když mi začne modrat i celý zbytek těla, zhruba po 10 minutách ve vodě, nezbývá čas na nic jiného než že se opět nějak vypotácet z vody. Není to snadné, ale po několika pokusech se mi podaří doplazit se po čtyřech zpátky na pláž, kde se okamžitě musím utřít do sucha a zahřát se teplým uzeným omulem.

Chvíli tak poleháváme, já si čtu Reflex, Stáňa romantickou knížku a pak koukám, nějaký pohublý Rus opodál se také vysvlékl do plavek s tím, že za nahrávání videokamerou svou matkou vleze do Bajkalu. Bylo humorné ho pozorovat, jak se opatrně pomalinku sune do vody a pak (stejně jako já) dělá velkého borce, protože mu nedělá sebemenší problémy zaplavat si v Bajkalu. Jen by mě zajímalo, jak moc mu u toho zmodraly nohy. Ale déle než je ve vodě stejně nevydržel.

Zhruba ve tři hodiny balíme a jdeme pomalinku zpátky na pokoj, s tím, že si dáme k večeři omula, jednoho si necháme do vlaku. Když dojdeme zpátky do centra Listvyanky, kupujeme v infocentru balík pohlednic (jediné pěkné balení, zbytek byl odpad – klidně i 20 let staré rozmazané a vybledlé fotografie) a také jízdenku na autobus zpátky do Irkutska. Koho by zajímalo, proč je cena za batohy dražší do Irkutska než z Irkutska, má smůlu. Prostě cena je jiná tam a jiná zpátky. Když vyjdeme z infocentra, narazíme na naše staré známé spolubydlící z Londýna. Když mi Mark nabízí zapůjčení jeho plavek, s vděkem odmítnu. On se totiž do tak ledové vody neodvážil (byli také někde na pláži), za to Lewis tam vydržel taktéž úctyhodných 10 minut. Šli jsme tedy celé 4 km do bytu spolu za družného povídání.

Když jsme přišli zpátky, nebylo co dělat, a tak jsem jim nabídl, že bychom si mohli zahrát karty. Oni karty neměli, ale já měl naše mariášové, které absolutně neznali. Tak jsem je naučil hrát Kenta a ve čtyřech (já s Lewisem proti Fan a Markovi). Stáňa se nás zatím kamerovala a fotila, starala se o potraviny (náramně Angličanům chutnali naše kakaové věnečky). Samozřejmě došlo i na alkohol, a tak jsme spolu vypili půlku lahve slivovice (to Markovi tuze chutnalo) a načali jsme i vodku. Ironií je, že vodku s námi nechtěl pít žádný Rus a tak jsme ji skoro vypili s Angličanama

Karty jsme hráli neuvěřitelné čtyři hodiny a nemusím připomínat, že jsem s Lewisem nad Markem a Fan vyhráli. Zjistil jsem, že Markovi nevadí prohrávat v včemkoliv,  ale právě hraní karet miluje a nesnáší v nich prohrávat. Protentokrát mu to bohužel nevyšlo. Ale udělal jsem mu alespoň jinou radost. Naše karty nikdy neviděl, ale strašně se mu líbili, tak jsem mu slíbil, že mu jedny koupím a pošlu do Londýna.

Okolo deváté hodiny jsme skončili s hraním karet a Mark, Fan a Lewis se šli podívat do místního limonologického muzea (muzea Bajkalu) a my jsme zamířili na druhou stranu za Listvyanku, k řece Angaře (kde se mimo jiné nachází hotel, kde před dvěma dny přebýval Putin) a udlělali jsme pár zajímavých fotografií západu Slunce. Po návratu jsme šli po nutné hygieně do postele. Příští den nás čekal transfer do nenáviděného Irkutska, abychom tam nastoupili na zpáteční vlak do Moskvy.

Bolshie Koty je malá vesnička (děrevňa) v opravdu sibiřském stylu (typické dřevěné domky), obklopená horami ze všech stran, zhruba se 100 obyvateli, ale svoji základnu zde mají i vědci a proto je stezka využívána hlavně studenty a vědci, kteří do Bolshie Koty chodí na stáže. Do Bolshie Koty také jezdí Rusové nebo turisti, kteří si chtějí užít místních hor a přírody. Nachází se zde i muzeum Bajkalu a akvárium s unikátní sbírkou endemitních živočichů.

Vesnička byla založena v druhé polovině 19. století jako zlatokopecká základna, nyní má zde hodně profesorů z univerzit své letní domky.

Než tam vyrazíme, musíme se nejdříve nasnídat a Olga nás opět mile překvapila, když nám připravla čaj, kávu, chleba a několik druhů džemů i s máslem. Snídaně byla vynikající, ještě stihneme Olze poděkovat a už se připravujeme na odchod. Bohužel ještě netušíme, že nás čeká největší průser celé dovolené!

Protože má být celý den hezky a budeme se neustále motat kolem Bajkalu, prvořadým úkolem je vzít si s sebou plavky, abych(om) se mohl(i) vykoupat. Stáňa je má zabalené hnedka, já však svoje nemohu najít! Sakra! Kde ty plavky jsou!

Všechny batohy převracíme naruby, ale moje plavky nikde. Dostávat amok z toho, že takovou zatracenou dobu plánuju výlet na Bajkal a pak se plavky (které jsem měl dva dny před tím na sobě) ztratí! S největší pravděpodobností zůstali v tom příšerném Irkutsku. Nesnáším Irkutsk! Je to další minusový bod pro tohle nejhorší město na světě. Důrazně varuji každého, kdo se hodlá vydat na Sibiř nebo snad do Irkutska samotného: nejezděte tam! Nejenže vás tam budou chtít přejet autem, udusíte se smradem a smogem, ale ještě se vám tam budou záhadně ztrácet důležité věci! Jen by mě zajímalo, co ještě hrozného mě v souvislosti s Irkutskem čeká. Přeci jen se tam ještě musíme vrátit, abychom nastoupili na vlak do Moskvy.

Plavky jsme (ach můj ty Bože) nenašli. Naše Olga se však opět skvěle předvedla. Nabídla se, že mi půjči plavky po synovi. Já tyhle lidi prostě miluju. Kdo by to u nás udělal? Cizímu člověku takhle vyjít vstříc … Byl jsem hrozně rád, ale již od pohledu byly plavky dost velké, takže na moji postavu to bohužel nepřipadalo v úvahu.

No nic, v 8.30 (s půl hodinovým zpožděním) jsme vyrazili do Bolshie Koty. Jenže skoro hodinu nám trvalo dojít skrz celou Listvyanku až na konec, protože jsme museli najít ulici Gudina, kde stezka začíná. Stáňa se ještě marně snažila v obchůdcích podél silnice koupit nové plavky.

Začátek trasy začíná v ulici Gudina, která po chvilce končí a přechází na lesní cestu. Líbili se mi instrukce jednoho hostelu, který uvádí, že stačí jít po této cestě a ta vás dovede přímo do Bolshie Koty. Tak s tím bych tedy nesouhlasil. Hned několik metrů poté, co se ulice změní v lesní cestu, jsme narazili na regulérní rozdvojení a samozřejmě jsme neměli nejmenší tušení, kudy jít. Až místní nám poradili, že „máme jít doleva“, takže si případně dejte pozor, kam jdete.

Jdeme tedy doleva a za chvíli slyšíme neuvěřitelně hlasitou hádku jedné místní paní s místním pánem, nadávali na sebe takovým způsobem, že jsem se styděl jít kolem nich. Paní sbírala nějaké byliny, které byly (asi) na pozemku onoho pána. S neskrytým zájmem a velkou škodolibostí celou hádku sledoval další domorodec, který nám ale poradil, že Bolshie Koty je daleko pouhých 14 km (což se později ukázalo jako totální blbost).

Před vstup do tajgy jsme vedle cesty viděli (a vyfotili) naprosto vyrabovaný a zdemolovaný vrak auta, zřejmě nějakého žigulíku v kombi verzi, z něhož zůstala jen kostra. Jaká nádhera.

Hned jak jsme se dostali do jinak nádherné tajgy, začalo nás brát útokem nekonečné množství komárů a jiného hmyzu, který je doslova všudypřítomný. Od sežrání za živa nás zachránil pouze repelent ve spreji, který jsme si dovezli (a dobře jsme udělali).

T ajga samotná byla nádherná. Všude samá zelená tráva, bílé břízy, borovice a olše. Nikde ani noha. Byl to uklidňující pohled, kam se člověk podíval, byla zelená příroda a široko daleko jediný člověk. Když jsme si dali pauzu, bylo slyšet absolutní ticho, vyrušené občasným komářím zabzučením nebo kousnutím mravence. Na druhou stranu, první část pochodu nebyla tak idylická. Zhruba dvě hodiny jsme neustále šli do táhlého kopce a díky hustému porostu nebylo vidět, kam vlastně jdeme. Velké horko a vlhkost byly příčinou, že jsme se doslova koupali ve vlastním potu. Nebýt velkých zásob vody, asi bychom umřeli na dehydrataci.

Kolem stezky byly vždy po několika kilometrech vybudovaná ohniště nebo tábořiště, bohužel některá zaneřáděná odpadky, takže se zdá, že si lidé moc s nepořádkem hlavu nelámou. Když jsme dorazili na vrchol jednoho z kopců, byl výhled na Bajkal zastíněn velkým množstvím stromů, nicméně jsme poznali, že jsme museli vystoupat opravdu vysoko. Podle mého odhadu jsme byli ve výšce nějakých 400 či 500 metrů. Následně jsme již scházeli serpentinami z kopce, abychom později po hustě zarostlé rovince s trávou a kopřivami vysokými jako člověk dorazili na úchvatně vypadající místo hned u pobřeží Bajkalu.

Na tomto pobřeží bylo vybudováno několik tábořišť a celá scenerie vypadala naprosto idylicky. Břízy se nakláněly přes okraj nevysokého srázu Bajkalu jako palmy na exotických ostrovech, přičemž blankytně modrá obloha a horko tento dojem ještě umocňovali. Okolo ohně byly postavené lavičky z napůl rozříznutých kmenů stromů a bylo poznat, že se zde často stanuje.

I když to byl ideální čas na koupání, nemohl jsem si zaplavat, protože i přes přítomnost úzké kamenité pláže byl sráz příliš vysoký, než abych se vyšplhal zpátky. To mě velice mrzelo a tak jsme se rozhodli pokračovat dál po stezce, abychom snad později narazili na příhodnější místo.

Hned jak jsme vyrazili, narazili jsme na rozcestí, kde se stezka rozdělovala: vpravo podél pobřeží nebo vlevo do tajgy. Rozhodli jsme se jít podél pobřeží, ale ouha, vykoukla na nás cedule s nápisem „Pozor! Nebezpečná stezka. Jděte raděj po bezpečnější stezce lesem“ Varování jsme nedbali, přeci jen těchto varování je u nás spousta a většinou žádné nebezpečí nehrozí.

Stezka se vinula opravdu podél pobřeží a nic nenaznačovalo jakémukoliv nebezpečí. Jenže po několika stech metrech se stezka změnila v  cestičku přímo na skalnatém srázu a chůze se stala opravdu nebezpečnou. Když jsem doslova lezl po skále po čtyřech, držící se zuby nehty skály, protože stezka na několik metrů zmizela, protože ji nahradila šikmá skála bez jakéhokoliv zajištění, dostal jsem obrovský vztek na toho, kdo upozornění na nebezpečnost pobřežní stezky nenapsal důrazněji! Rozklepala se mi kolena a Stáňa mě kamerovala, jak pomalinku lezu po skále. Jediné, co mě utěšovalo, byl fakt, že si to za chvíli musí protrpět stejně jako já. Pro můj vztek však úsek překonala mnohem rychleji než já a mohl jsem jen závidět její jistotu.

Takových (a ještě nebezpečnějších) scén se opakovalo několik a nebýt riskantní úseků, které jsme již urazili, vrátili bychom se zpátky. Asi po hodině a půl jsme dorazili na příjemnou pláž, kde již stanoval jeden mladý polský pár. Vzhledem k tomu, že už byly dvě hodiny odpoledne, musel jsem se zeptat, jestli neví, jak je to zhruba do Bolshie Koty ještě daleko. Když mi odpověděl, že je to ještě 6 km, raději jsme neotáleli a rybaření, které jsem si tak přál praktikovat, jsme museli odložit na neurčito, protože jsme nechtěli zmeškat loď zpátky do Listvyanky (bohužel jsme neznali přesný čas vyplutí).

Rychle jsme se najedli – chleba s paštikou a po dvaceti minutách jsme vyrazili znovu na cestu. Tentokrát jsme na mnoho nebezpečných úseků nenarazili a jenom asi dvakrát nebo třikrát jsem si myslel, že to jsou mé poslední okamžiky před smrtí v ledově studené vodě. Celý zbytek stezky se klikatil podél pobřeží s nádhernými zátokami nebo malými zálivy, tu a tam jsme potkali stany s většinou odpočívajícími kempaři (to vedro bylo opravdu úmorné, jenom dva blázni z Čech šli pěšky na jeden zátah 20 km do nějaké vesnice na konci světa). Když už nám téměř docházela voda, narazili jsme na nádherný potůček tekoucí do Bajkalu. Voda byla nádherně průzračná a zdála se být čistá. Poučen z dokumentárních filmů Beara Gryllse o přežití v přírodě jsem si byl téměř jist, že voda je opravdu pitná i bez převaření. Nabral jsem do plecháčku vodu a napil se. Kupodivu se mi nic nestalo a i toto jsem přežil bez úhony.

Zhruba 20 minut před Bolshie Koty, která už byla na dohled, jsme potkali místního obyvatele, který jel na koni proti nám. Sice neumím plynně anglicky, ale to co nám řekl, aniž by se na nás pořádně podíval, se mi vůbec nelíbilo. „Kam to sakra jdete? Vždyť je tam všechno zavřeno a nic tam není!“. V tu chvíli jsem znervózněl. Sakra, co tam budeme dělat? A hlavně mě zajímalo, jestli tam čeká nějaká loď, o které jsme slyšeli. Na klidu mi nepřidalo to, že jsem na tu dálku nic v zálivu u vesnice neviděl. A měla by tam být.

Když jsme přicházeli po pískové cestě vyprahlým borovicovým lesem, byl na levé straně starý hřbitov v ruském stylu. Samozřejmě Stáňa na ten hřbitov musela jít a kamerovat. Já mám úctu k mrtvým, takže jsem tam nešel. No dobrá, nebyla to ani tak úcta k mrtvým jako spíš strach z živých domorodců, co mě bránil jít na ono místo posledního odpočinku. Přeci jen nemám potřebu se s někým dohadovat o tom, že tam nemáme co dělat.

Když jsme konečně došli do Bolshie Koty, zhruba o půl páté v podvečer, měl jsem pocit, že mi upadnou nohy. Sice jsem zvyklý chodit delší vzdálenosti, ale tohle snad muselo být mnohem více než 20 km. Co z dálky vypadalo jako idylické místo, z blízka byla nudná vesnička, který si svá léta zažila před stovkou let jako středobod zlatokopectví v Irkutské oblasti. Překvapivě zde bylo mnohem více domků, než jsem původně očekával, ale jinak zde nebylo vůbec nic k vidění. Dokonce jsme u mola byli sami, za to se mi ale ulevilo při pohledu na kotvící raketu (křídlovou loď), která se po vyplutí plaví na lyžinách, něco jako vodní sáňky.

Na sloupu byl vytištěn jízdní řád, byl sice na rok 2008, ale to mi až tak moc nevadilo, přeci může být stejný jako loni. Čas vyplutí byl stanoven na 17. h, takže jsme měli jen půl hodiny na podívání se po vesnici. To mi za to ani nestálo a raději jsem si šel odpočinout na lavičku na molu. Bohužel v 17. Hodin bylo více než jasné, že loď neodpluje. Na jiném sloupu jsem našel další jízdní řád, pro rok 2009, s časem vyplutí 18.00. Do prkýnka!!

Jak tak čekáme ne loď, začínají se na molu scházet lidé, přicházejí Bůh ví odkud. Většinou to jsou Rusové, ale dávám se do řeči s mladým francouzským párem, který naprosto zoufale vytrvale kouká na plavební řád a netuší, kdy loď jede. Já se dívám také, a zeptají se mne, jestli mluvím anglicky. Šarmantně odpovím „Yes“ a pak je ohromím svou ruštinou a tak si myslí, že jsem Rus. Já jsem z jejich přízvuku poznal, že se jedná o Francouze. Hrdě jim však oznámím, že jsme z Česka. Slovo dá slovo a dozvídáme se, že jsou na cestách již tři měsíce a ještě pět měsíců budou cestovat po Rusku, Mongolsku, Číně, Turecku a poté Řecku. Zkrátka osm měsíců ve světě na zkušenou. Tomu říkám kuráž.

Po krátkém odpočinku se odhodlám jít na malý průzkum s foťákem. Zjišťuji, že je zde více dřevěných domků, než jsem si původně myslel. Možná bych jich napočítal padesát. Dokonce jsem našel jeden malý obchůdek, taková buňka s okénkem. Vydal jsem se zjistit, jestli mají uzeného omula. Mám smůlu, nemají. Tak jdu kousek dál, k pláži. Je tam několik mol pro lodě, ale v naprosto dezolátním stavu, prkna shnilá, za pár let po nich nezbude nic jiného, než navezené kameny.

Všude se také válejí různé vraky. Ať už zrezivělé vraky lodí na pláži, nebo aut na louce – kabina náklaďáků, valník za traktor, starý traktor nebo nádrž na vodu. Nikdo si s tím tady hlavu neláme. Jen si představuji, jak by to zpeněžil Hujer z filmu Marečku, podejte mi pero.

Čas se chýlí a tak se vracím zpátky k naší lodi. Lidí na něm začíná přibývat nehorázným tempem a těsně před 18. Hodinou je molo plné lidí. My, znaje ruských poměrů, si stoupneme ke dveřím na lodi, abychom poté měli velké šance si sednout pěkně dopředu s dobrým výhledem. Avšak naše znalosti nám byli k ničemu. Měl jsem takové divné tušení, když většina lidí čekala na zádi. A to už koukám, jak posádka vyzývá lidi k nástupu, ale na zádi vstupem na střeše! No to mě podržte. Než jsem stihnul mrknout okem, najednou se Rusové začali sápat na mosteček k lodi, posádka je ale začala uklidňovat, že nejdříve mohou nastoupit lidé s lístkem. Ti kdo ho nemají, musejí čekat. Čekat na co? Až nebude na lodi místo??

Jen nevěřícně kroutíme hlavou na maximálně stlačenou tlačenicí před mostkem. Rusové se zkrátka nezapřou. Francouzi se zdají být totálně ztraceni a nezbývá jim nic jiného, než se prostě smát, stejně jako my. Tady neexistuje jakákoliv slušnost nebo vstřícnost, vyhrává ten silnější. Poté, co nastoupí lidé s lístkem, kyne paní  z posádky ostatním, že mohou nastupovat. V tu chvíli se rozbouří úplné šílenství a již tak stlačená tlačenice se tlačí ještě více. Přísahal bych, že kdyby tam bylo o deset lidí víc, určitě by tam byli ušlapaní mrtví. Začínám myslet na nejhorší – že se do lodi už nevejdeme. Kde budeme spát? Ach jo.

Ale zapomněl jsem na jednu poučku – žádný dopravní prostředek v Rusku není tak plný, aby se tam nevešel ještě alespoň jeden. A tak (my a Francouzi) nastupujeme mezi posledními (jak jinak). Volné místo samozřejmě nenacházíme, ale postupujeme skrz celou loď až na příď, kde je nejlepší výhled. Stáňa kupodivu nachází jedno volné místo, Francouzi si sedají na samotnou příď a já později objevuji místo, na které si někdo dal batoh – Boha jeho. Tak jim říkám, ať to vyndají. „Nemůžu, je to těžký a nezvládnu to“, odpovídá mladík kolem dvaceti. Samozřejmě mu s tím rád pomůžu.

Za chvilinku se loď odráží a vyrážíme na půlhodinovou cestu do Listvyanky. Zaráží mě, že loď pluje vysokou rychlostí a slyším hlučné rány – jak vlny narážení na spodek lodi. Tohle většinou neuslyšíte u klasických lodí, kde vlny rozráží příď ve tvaru šípu, tady ale vlny narážejí přímo na spodek. Je až neuvěřitelné, že šestihodinová túra se změní ve slabých třicet minut plavby. Máme kliku, jen co vyplujeme, začne vydatně pršet. A za chvíli máme kliku znova. Jen co vystoupíme, pršet přestane. Vypadá to na počasí na objednávku.

Před vystoupením z lodi platíme lístek (ano, v Rusku je běžné platit až při vystoupení). Když jdeme z mini přístavu do ubytování (další 4 km), kupujeme ještě čerstvý chleba a kvas v plastu, ruský národní nápoj. Nejdříve musíme jít k Olze, sbalíme si věci a jdeme do našeho ubytování. Tam zjišťujeme, že máme nové spolubydlící – Marka, Fan a jejího syna Lewise z Londýna, kteří projíždějí na cestě do Fanina rodiště – Hong Kongu. Chvíli spolu klábosíme, ale poté se musím vykoupat v hrozné vaně (voda je ale teplá), najíme se a jdeme spát.